Statistika mého horalského výstupu

Během mého putování po horách jsem zaznamenal výšku a čas každodenního výletu.

Čekání na poslední let a návrat do Prahy

Po včerejším dopsání deníku na mobilu posílam Atě článek, aby mi ho aktualizovala na internetu (jak jsem se později dozvěděl, internet jí v tento den nefachčil), protože free wifi na letišti funguje jen s omezeným připojením (jízdní řády letadel). Celou noc jsem četl knížku, pozoroval na tabuli jízdní řády, odpočíval a hrál Solitaire na Xperii. Počítal jsem zbývající čas do odletu a přemýšlím, co ráno budu dělat. Zvažuji jet do města, ale po dlouhém rozvažování jsem si řekl, že nebudu sundávat z velkého batohu fólii, která chrání před zničením batohu a zamaštění různými nečistotami. A také se nevyplatilo jet na pár hodin busem za 7€ tam a zpět. Ráno okolo 7h snídám čaj a jablečný koláč se skořicí (10x8cm za 3€!). Po ní za krásného slunečného počasí pozoruji startující a přistávající letadla. Při tom zkouším fotit na dlouhé ohnisko pár různých letadel a opodál sleduji policajta, jak úspěšně loví taxikáře, kteří nemají v pořádku technický stav svého vozidla. Čas s hřejicími slunečními paprsky příjemně a rychle utíká. Okolo 11h si zažehnávám hlad malou pizou za 6€ a poté se uvelebuji v čekací hale. Už do odbavení zavazadel zbývá pomalu pár hodin... Při čtení knížky najednou upadávám do hlubokého spánku, když jsem se probudil, nemohl jsem si hned vzpomenout, kde jsem a kolik je hodin. Po deseti vteřinách rozkoukání a vzpamatování se hned kontroluji zavazadla a koukám na hodiny, jestli jsem nepromeškal letadlo. S úlevou zjištuji, že spánek, který v mé mysli trval snad věčnost, odehrával jen půl hodiny. S novými přívaly energie jdu zkontrolovat tabuli, abych zjistil, v kolik otvírají odbavovací přepážku. Okolo 2 hodiny odpolední zdravím česky usměvavou letušku u přepážky, kde odevzdávám svůj šestnáctikilový batoh a vyzvedávam letenku. Poté jen s malým batohem jdu do 2 patra shlédnout fotografickou výstavu zajímavých ptáků a expozici o nalezených nejrůznějších historických předmětů v Athénách. Okolo 15h procházím nejpřísnější kontrolou několika expertů a ocitám se v čekací hale. Po pár minutách čekání nastupujeme do letadla (Boeing B737-500) a přesně v 15:55 se odrolujeme ke startovací dráze. Po vzlétnutí pozoruji krásný výhled na řecké ostrovy a odrážející se sluneční paprsky od moře. Tuto podívanou úspěsně zaznamenávám do foťáku a seznamuji se s paní athénankou, která sedí vedle mě. Po svačině nastává nejkrásnější podívaná mého závěrečného posvátného putování na západ slunce. Pohled na ohnivý kotouč nořící se do oranžově červeně zbarvené mořské hladiny lemované tajemnými útesy řeckých ostrovů je rozhodně nezapomenutelný zážitek... Dlouho tuto úžasnou scenérii pozoruji se cvakáním foťáku (ještě že athénanka měla se mnou trpělivost) a dostávám od dalšího cestujícího, který seděl na východní straně, kompakt, abych mu též tu podívanou zaznamenal. Shodou okolností jsme zjistili, že čteme stejnou knížku (The Secret) a smějeme se, jak je svět malý:-) Před 18 hodinou v dálce poznávám noční Prahu, poté pod náma malé vesnice (Velké Přílepy, Suchdol a silnici vedoucí do Horoměřic, kudy jezdím do práce). Po dosednutí letadla na zemi matičky české, vyzvednutí batohu a při čekání na autobus do Velkých Přílep volám mamce, abych oznámil splnění mého velkého snu. Po sprše a dobré večeři v restauraci nedaleko zkouším probrat pár fotek, bohužel po chvilce mé oči mi s víčky těžknou a tak toho nechávám. S únavou a největším uspokojením mého cestovatelského ega ulehávám do říše snů... Kam tentokrát to bude příště?

Myšlenky se stávají realitou aneb velký sen je splněn!

Do Prahy jsem doletěl šťasten v pořádku pln zážitků, více napíšu později, až se z toho trošku vzpamatuji:-)

Loučení s himalájskými velikány hor a odlet do Athén

Včera večer jsem balil asi do 23h, ty nejdůležitější věci jsem raději dal do malého batohu pro případ, kdyby se větší batoh ztratil. Letím totiž do Athén s přestupem ve Sharjahu, takže batoh nechám zapsat do Athén, abych ho ve Sharjahu nemusel znova odbavovat. Ráno jsem se trošku déle prospal a po vydatné snídani v Gaia restauraci nakupuji nějaké dobroty na cestu. V pekárně čekám čtvrt hodiny než přivezou přímo z vyhřáté pece čerstvé a voňavé koláče. Hned bych s chutí snědl skořicový koláč, ale raději ho nechám na oběd. Peníze už mi došly, budu muset vydržet až do mého příjezdu do domova. Před desátou dopolední hodinou se s recepční v hotelu loučím a nasedám do taxíku směr International airport. Cestou potkáváme nákladní auta vezoucích pár maoistů, od taxikáře se dozvídám, že se asi bude konat stávka či demonstrace. O pár minut později se míjíme s kolonou vojenských policajtů. Jsem velmi rád, že dnes už letím domů, navíc se počasí zhoršuje. Taxikáři dávám 500Rs za odvoz a dobrou službu během pár posledních dnů. Prodírám se davem lidí před vstupem do letiště, u přepážky společnosti Air Arabia odbavuji zavazadlo a vyzvedávám letenku. Po vyplnění dotazníku pro odlet procházím vízovou kontrolou a po důkladné prohlídce policií se ocitám před čekací halou. Okolo 13h nastupuji do autobusu a poté do letadla. Asi polovina cestujících byli muslimové a zbytek nepálci. V letadle čekáme o něco déle, neboť v letadle chybí (podle mého doslechu) jeden cestující. Nakonec s jednoapůlhodinovým zpožděním startujeme směr západ. Podle mého propočtu času bych měl následující spoj stihnout jakžtakž akorát. Mezi Kathmandu a Sharjahem je časový posun 1:45. Během letu si objednávám bagetu a cappuccino (koláč jsem už snědl v čekací místnosti), stále hladovím jak vlk:-) Pořád stoupáme výš a výš skrz mraků do té doby dokud se v dálce neobjeví ohnivý kotouč. Se slzou se v oku si v duchu loučím s nepálskými horami a promítám si zpětně můj cestovatelský film. S ostatními cestujícími se kocháme úžasnou scenérií, jak nad bílou sněhovou plání tiše proplouváme… Let trval asi čtyři a půl hodiny, při přiblížení k letišti fotím západ slunce a pozoruji ostatní letadla stojící u odbavovací haly. Posouvám časovou prodlevu na hodinkách a zjišťuji, že do dalšího odletu mám necelou hodinu čas. To bude teda fofr, jsem si jistý, že letadlo stihnu. Po opuštění letadla cítím teplý vánek (aaach!) a spěšným krokem běžím k transfer desk vyzvednout další letenku. Když jsem paní na přepážce ukázal mé doklady a moji rezervaci, nemohla v seznamu cestujících mé jméno najít. Říkal jsem, že to není možné a ať se pořádně ještě jednou podívá, po čtvrthodinovém hledání (a to jsem ji ještě popohnal) nakonec přece našla a letenku mi předala. S úlevou peláším k policejní kontrole a do čekací haly, kde po měsíci zapínám Vodafone v mobilu. Ani ne za čtvrt hodiny nastupujeme do letadla a říkám si, jaké jsem měl štěstí… Stačilo málo a musel bych čekat den na další spoj (a ještě další letadlo z Athén do Prahy). V letadle zjišťuji, že je nějak cestujících poskrovnu (asi 30). Po odlepení z arabské země (raketový start je žúžo adrenalin) se uvelebuji a pozoruji noční město pod námi. Po večeři nám letuška pustila kreslený seriál o Tomovi a Jerrymu (to jsem velice uvítal než nějakého přiblbého akčního filmu, co dávali předtím cestou do Sharjahu). Poté jsem se natáhl pres 3 sedadla a hodinu jsem si schrupnul:-) Asi dvě hodiny před přistáním nám kapitán oznámil, že se musíme připoutat, neb poletíme přes bouřkovou frontu. Říkám si, to bude teda rachot… Naštěstí šikovně bouřku obletěli (z okna bylo vidět z dálky blesky, pěkná podívaná). Po přistání s radostí vyzvedávám batoh (na něj byla oranžová nálepka QUICK TRANSFER, což znamená, že se musí po přistání přednostně a neprodleně přemístit do dalšího letadla). Posouvám dvouhodinový rozdíl na hodinkách, je právě 22:00 athénského času a další spoj mi letí zítra za pět minut 16h. Po smskování mamce, Atě s nespící Kristýnkou, Alešovi si dávám (pěkně drahou) pizzu s brokolicí. Poté se přemísťuji do čekací haly, kde píšu tento deník (předposlední).

Prohlídka opičího chrámu a balení před odletem

Po ranním probuzení si uvědomuji, že dnešní den je poslední. K snídani v mé oblíbené restauraci si dávám míchaná vajíčka se zeleninou, opečené toasty a k tomu můj oblíbený masalový čaj. Poté čekám ve smluvenou dobu na taxikáře, který se vůbec nedostavil. Při čekání se ptám v recepci, kolik budu platit za ubytování v hotelu, abych si přepočítal zbylé peníze, které hodlám odpoledne utrácet při nákupu různých věcí pro mé nejbližší. Zjišťuji, že mi to nebude stačit, budu muset ještě vybrat nějaké z bankomatu. Po půlhodině čekání se rozhoduji vzít jiného taxikáře, aby mě dovezl do buddhistické stúpy Swayambhunath, známé také jako Opičí chrám (Monkey Temple). Leží asi 4 km západně od centra Kathmandu, na kopci plném opic, vede k ní 365 schodů a je odtud vidět celé město jako na dlani. I když je nebe jasné, celé město je zahaleno smogem. Není to takový ten smog, který vytvoří neprodyšnou čepici. Je to smog, který se drží u země a vy jste chtě nechtě nuceni ho dýchat. Kathmandu je město motorek a přeplněných ulic. Obdivuji vsak místní řidiče, cyklisty, motorkáře, rikšaky, ale i samotné chodce. V takovém chaotickém systému bez značek a semaforu by nezvládl jen tak někdo. Pro mě je to trochu mimo mísu. Za celou dobu jsem nezahlédl jediný karambol vzájemně se proplétajících změtí ve vozovce. Navíc se tady jezdí vlevo. Během hodinové prohlídky chrámu a seznámení se s opicema jsem se s výhledem na vzdálené vrcholky hor loučil a šel zpět po schodech dolů. Rozhoduji se jít zpět do centra města pěšky abych si udělal pár snímků jak nepálci žijí v chudé čtvrti města. Při přejití mostu přes řeku Bishnumati se nestačím divit, kolik odpadů se válí u řeky. Cestu zpět do centra nalézám bez bloudění, neb jsem si během ranní jízdy taxíkem snažil zapamatovat orientační body (některé ulice jsou dost podobné). U pekárny si k obědu kupuji malou pizzu a roládu se špenátem, docela mňamky dobrota (stále nemohu dohnat ztracenou váhu, kterou jsem ztratil během trekkingu). Při procházení různých ulic mě někteří nepálci nedají pokoj, nabízejí drogy, žádají o almužnu nebo nabízejí odvoz někam taxíkem či rikšou. Zbytek dne jsem procházel všemi různými obchody, abych porovnával ceny a rozhodl se, za co utratit. V předvečer najednou kupuji všechny věci, neptejte se, jaké:-) Docela se mi daří usmlouvat za nižší ceny (někdy i o polovinu). V jedné čajovně s příjemným pánem si kupuji zásobu pravých nepálských čajů (masala, milk, jasmine, ilam) za dobrou cenu (čím víc, tím líp). Od něj se dozvídám, že mi prodává za nejnižší cenu ve městě, neb některým bohatým lidem dávají až o 15-30% navíc. Po krátkém rozhovoru o sběru a způsobu zpracování čaje si děláme na rozloučenou společnou fotku, děkuji mu za dobrý obchod a od něj dostávám vizitku. Po návratu do hotelu platím v recepci za 4 strávené noci 2200Rs (na den to vychází asi 135Kč) a o pár bloků dále si dávám k poslední večeři špagety s jasmínovým čajem. Opět přepočítávám zbylé peníze, je to tak akorát na zítřejší snídani, taxi k letišti a nějaké dobroty na cestu. Večer pomalu balím, doufám, že dnešním nákupem jsem nepřekročil váhový limit (zbytek vezmu s sebou do malého batohu). V recepci jsem domluvil na zítřejší odvoz taxíkem v 10h dopoledne, letadlo do Sharjahu startuje přesně v 13:30 (10:00NC). Už se moc těším domů:-) A na závěr jedna zajímavost, dnes poprvé od mého příletu do Nepálu bylo celý den zataženo. A pomalu se tu ochlazuje… Aspoň ten aklimatizační přechod mezi různými kontinenty nebude tak tolik bolestivý:-)

Návštěva Pashupatského a Boudhanatského kláštěra

Po návratu z pralesa se můj pobyt v Nepálu již pomalu blížil ke konci, rozhoduji se prozkoumat dva nejčastěji navštěvované kláštěry v Kathmandu. Ráno po vydatné snídani (masala omelete with masala tea) nastupuji ve smluvenou dobu do taxíku. Během jízdy zkouším natáčet, jak vypadá ranní rušný provoz. S taxikářem je docela sranda, bavíme se o provozu a kolik dopravních nehod se stane za den (kupodivu moc toho není, asi jsou nepálci v manévrování šikovnější než my v Čechách). Před vstupem do Pashupatského kláštěra platím poplatek 500Rs a vstupuji nedaleko hlavní brány do krásné zahrady, která je určena pouze pro hinduisty (bohužel tam chybí upozornění v angličtině), naštěstí mi upozornil jeden nepálec, který mi ukázal správnou cestu a začal mi dělat průvodce. Toto významné hinduistické místo se rozkládá kolem posvátné řeky Bagmati a je nejvýznamnějším poutním místem pro všechny hinduisty v celém Nepálu. Na zalesněném kopečku je obrovské množství chrámků a stavbiček zasvěcených Sivovi a okupovaných stády záludných opic. Dole u řeky jsou spalovací gháty, spaluje se neustále několik mrtvých najednou, proces je vidět v různých fázích: na nosítkách se přinese zabalené tělo posypané květy, rodina se rozloučí, pak na hranici z dřeva probíhá spalování několik hodin, aby byl nakonec popel rozprášen do řeky. Po plechové střeše nad gháty skákaly a rámusily opice, před gháty ze sotva tekoucí říčky pár chlapíků s bidly čistilo bordel z vody. Nedaleko tohoto místa s průvodcem navštěvujeme ubytovnu pro staré a nemocné hinduisty, které navštívila i matka Tereza. Zvláštní místo, kde je řada lidí nemocných s vážnými chorobami (někteří návštěvníci se bojí jít dovnitř, aby se něčím nenakazili). Nedokážu vylíčit či popsat, co jsem během krátké doby spatřil a cítil. Kdo neuvidí, neuvěří. Obdivuji lidi, kteří dokážou přes různé nemoci dále žít a smát se. Po tomto otřesném zážitku se s průvodcem (jeho sestra pomáhá lidem jako zdravotní sestra) loučím a dávám mu za dvouhodinový vyklad 500Rs. Dále jsem pokračoval pěšmo asi 2km předměstím do nedalekého Boudhanatského kláštěra, jedné z největších stúp na světě. Byla postavena před 1500 lety na obchodní trase z Tibetu do Indie, po obsazení Tibetu Čínou se stala významným poutním místem tibetských buddhistů. Stupa je skutečně monumentální, samotná se skládá z několika teras po kterých se dá střed obcházet v různých výškových úrovních. Věřících a mnichů je všude mnoho, obcházejí ji, točí modlitebnými mlýnky a navštěvují svatyně, v kterém jsem asi půl hodiny meditoval. Stupa je uprostřed náměstí obklopeného střešními restauracemi a v blízkém okolí se také nachází plno tibetských kláštěrů, v jednom má své sídlo cinilama - po dalajlamovi a panchenlamovi třetí nejvyšší tibetský hodnostář. Je to velice příjemná a klidem naplněná čtvrť, tibetská kultura a duch je zde živoucí jak nikde jinde. V jedné restauraci si dávám cappuccino s koláčem, při čekání přichází mladá němka, která mě požádala, zdali si může k mému stolu přisednout. Samozřejmě jsem jí dovolil a od ní se dozvídám, že pomáhá malým dětem v Tibetu a Nepálu. Po půlhodinové konverzaci se s ní loučím, po pár zdařených snímcích tohoto krásného místa se nerad loučím a nastupuji ve smluvenou dobu v 18h do taxíku (mezi několika sty auty jsme se hned na silnici našli, zcela náhodou). Po dobré večeři v italské pizzerii jdu do internet café, kde potkávám usměvavou australanku Jesslee. Spolu si vyprávíme své zážitky, byla nedávno v Kašmíru. Po debatě si píšu deník do mého cestovatelského blogu a prohlížím dnešní fotky…

Návrat z pralesa do rušné části města Kathmandu

V noci jsem se probudil se silným pocitem močit (k večeři jsem si dal skoro litr piva Everest na dobré strávení) a potom jsem opět hned usnul jako mimčo:-) Ráno před svítáním se probouzím příjemně naladěn na nový den a těšící se na dobrou snídani. Dnes je v plánu výlet do ptačí říše. Po vydatné snídani (jogurt s müsli, omeleta s toastem a milk tea) s Momo vybaveni dalekohledem a knižním průvodcem ptačího zvěřctva vyrážíme do národního parku. Cestou vedle řeky fotím 3 slony, jak se z řeky napájí. Za záhybem řeky vstupujeme do národního parku, kde během této doby mi Momo tiše ukazuje na různé ptáky sedící na koruně stromu či letících nad pralesy. Spatřili jsme i obrovského ptáka s velkým zakřiveným zobákem (Great Hornbill) a oněměli jsme nad zajímavými slunečnými paprsky hrajícím si s korunami stromů. Po 8 hodině je pozorování ptáků skoro u konce, jelikož už je slunce pomalu vysoko a někteří se uchylují do stínu nebo někam jinam. Protože jsme kousek od sloní farmy a času do mého odletu je ještě dostatek, rozhoduji se podívat za slony, kteří právě holdují bambusovým výhonkům. Na zpáteční cestě vedle řeky spatřujeme na pěší stezce dlouhou kunu, jak mizí ve vysoké trávě a stavujeme se u stánku, kde si s Momo dáváme na rozloučení Milk Tea. Po debatě s místními lidmi a pozorování dění okolo je čas se vrátit do hotelu. S Momo se loučím a děláme si společnou fotku, poté mu dávám do ruky odměnu (300Rs), měl z toho viditelnou radost, neb pro něj to byla skoro týdenní výplata. V lodžii při mytí nohou (do safari jsem si bral jen sandály) si všimnu na mé noze pijavice velké asi centimetr, jak se do mě zavrtává. Opatrně ji vyndávám, hned vydezinfikuji (s sebou jsem si vzal motolékárničku) a přelepím páskou, aby se tam nedostala nečistota. Raději pijavici ukazuji majiteli tohoto podniku, jestli není neškodná. S úsměvem říkal, že to nic není a s velkou úlevou se vracím balit věci. Úderem 10h se loučím s celým personálem a s poláky nasedávám do korby džípu mířícího do Bharatpuru k letišti, kde se loučíme s majitelem a všichni okolo 11:45 nastupujeme do letadla mířícího do hlavního města Nepálu. Během letu jsem pozoroval, jak se krajina pod námi mění a za 18 minut v dálce spatřuji přistávací dráhu (seděl jsem úplně vzadu, tak jsem měl dobrý výhled na křidélka a podvozek). Po dosednutí a odrolování do určeného místa nastupujeme do busu, který nás zaveze na kraj letiště. S poláky se loučím a volám taxi, cestou taxikář šikovně objel všechny zácpy a ani ne za půl hodiny jsem byl v hotelu. Po obědě (mix pizza) si dopíšu včerejší deník a poté v internet café aktualizuji můj cestovatelský deník. Po krátkém zdřímnutí jdu do města na malý nákup a na průzkum dalších neprozkoumaných míst. Zcela náhodou jsem objevil výbornou pekárnu, kde jsem si koupil velký skořicový koláč (co dělá i moje mamka, ale 3x větší), fakt dobrota. Poté se vracím zpět k hotelu a nad mapou města přemýšlím, co se dvěma volnými dny? Nakonec se rozhoduju zítra vyrazit do východní části města nedaleko letiště se podívat do Pashupatského a Boudhanatského kláštěra. Bohužel odtud je to daleko asi 7km, tak jsem se na recepci domluvil na zítřejší dopoledne odvoz taxi za 300Rs. Po dobré večeři (italské špagety), pozorování lidí, jak pomalu před zavřením svých obchodů z regálu uklízejí své zboží, jdu zpět do hotelu dopsat dnešní deník a s padajícími víčky též padám do hlubokého spánku…

Velký safari den

V půl sedmé přišel průvodce zaklepat na dveře (tou dobou jsem byl již vzhůru) a oznámil mě, že ranní pojídání začíná přesně v 7h. Na snídani si pochutnávám na pomerančovém džusu, cornflake s mlékem, vaječné omeletě s krásně vypečeným toastem a milk tea. Po posilnění jdu s Momo vybavený bambusovou holí vstříc dobrodružství, máme v plánu sjíždět řeku na vydlabané kanoi ze dřeva. Cestou k řece půjčuji od něj bambusovou hůl a zkouším její pevnost, je tvrdá jak baseballová hůl. Ptám se ho, na co ji budeme potřebovat? Odvětil mě, že půjdeme do džungle a že tam možná potkáme tygra nebo nosorožce. Můj úsměv mi hned zmrznul s představou, že budu před divokými zvířaty utíkat nebo tygrem sežrán zaživa. Průvodci hodně věřím, má za sebou léta zkušenosti. U řeky Momo platí vojenskému policistovi vstupní poplatek do přírodní rezervace a s dalšími lidmi nastupujeme do kánoe. Po opuštění břehu začíná mé adrenalinové dobrodružství, o kterém jsem léta snil poznat divoká zvířata nablízku. Kanoe se tiše nechá unášet proudem řeky kormidlovaná hnědým opáleným nepálcem. Dva průvodci (Momo a další průvodce pro ostatní lidi) vpředu nám ukazují a upozorňují na různé ptačí zvěřctvo. Po půl hodině najednou Momova ruka ukazuje na krokodýla, který se nehybně vyhřívá na slunci. Daří se mi udělat pár hezkých úlovků. Po necelé čtvrt hodině připlujeme k břehu, kde s Momo vyrážíme do divoké džungle. Od něj dostávám užitečnou radu, že se mám držet za jeho zády, být potichu (vypínám stabilizátor na objektivu) a v případě nebezpečí utíkat někam na strom (což v okolí požehnaně nebylo moc) nebo někam do houští. Pevně utahuju přezky batohu, opasky na sandálech, zesiluji hlasitost na sluchadlech a kývám na Momo, že jsem ready. Po pár metrech spatřujeme první stopu tygra, který se zřejmě brzo ráno šel napít z řeky. Po jeho šlépějích pokračujeme velmi potichu s napnutým sluchem, ani ne po pár minutách spatřujeme něco tmavého v dálce, jak se mezi vysokými rostlinami řítí od nás někam pryč. Momo usoudil na mladého nosorožce, což měl pravdu, neboť o kus dál jsme našli čerstvý bobek. Škoda, že nám utekl, přál jsem si ho vidět zblízka. Cestou jsme byli stále napnutí a čekali jsme koho dalšího potkáme, bohužel štěstí nám moc nepřálo, potkali jsme jen malé zvířectvo nablízku (podobné divokému praseti, jelena s parohy a pár různých ptačích zvířat). Po záživném výletě se spokojíme s návštěvou sloního parku, poprvé zblízka spatřuji roční slůnátko, které je tak neuvěřitelně roztomilej:-) a prosebně žádám Moma, aby mě společně se slůňátkem vyfotografoval. V parku je nejméně 15 slonů, kteří jsou řetězy připoutáni ke kůlu, kromě slůňátek, kteří se volně pohybují. Po tomto setkání se zajímavým druhem zvířectva se odebíráme k řece, kde Momo volá k odvozu na druhou stranu řeky. Tam na nás čeká řidič džípu, který nás zaveze zpět do hotelu. Po příjemné a krátké pauze se odebíráme s Momo k nedaleké řece, kde se sloni koupou. Někteří turisté mohou na požádání majitele slona vlézt na hřbet a nechat se dlouhým chobotem osprchovat. Toto úžasné divadlo se pokouším zaznamenávat na digitálním záznamu a rozhoduji se, že se také se slonem vykoupu:-) Mezi několika slony mám vyhlídnutého jednoho, který je ze všech asi nejšikovnější a nejposlušnější, volám majitele, že o sprchu mám zájem. Momovi už dávno věřím a přenechávám mu mé doklady včetně money a prosím ho, aby mě při tomto cirkusu vyfotografoval. Lezu na hřbet slona a na povel majitele dostávám neuvěřitelnou sprchu, že jsem málem spolykal i džbán vody:-) Se slonem se poté ponořím do hlubin vody, jak úžasné! Po několikátém vydovádění jsem byl s vodní radovánkou spokojený a chci dát majiteli 200Rs (výše částku si může každý volit dle své libosti). Naznačuje mě, že mám dát money do chobotu, nevěřícně s otevřenou pusou zírám, jak money putuje dále k majiteli, který sedí na hřbetu. S údivem a s úsměvem se s majitelem loučím a s Momo se vracíme zpět. Cestou potkáváme mladého rybáře s úlovkem ryb, rozhoduji se, že celý úlovek koupím za 190Rs. Na malé rybičky (přesný druh netuším) jsem měl velkou chuť. Moma prosím, aby předal ryby kuchaři a že je chci k obědu jako bonus. Po polévce (asi hrachové) dostávám vepřové s hranolky, zeleninovou oblohou včetně ryb. S mamutím hladem se na to vrhnu jak tygr na ulovenou kořist. S plným pupíkem a v alkoholovém opojení se přesouvám do altánku, kde si asi hodinu zdřímnu. Úderem 3h s dalšími lidmi (jak jsem se později dozvěděl, byli to poláci) se přesouváme do přírodní rezervace. Majitel nás navede na schodový můstek, odkud lezeme na hřbet slona (na korbu se vejde max. 4 lidí) a začíná sloní výlet do neznámé džungle. Měli jsme obrovské štěstí, viděli jsme krásnou samici nosorožce s mládětem, jak spokojeně přežvykují. Najednou samice zpozorovala jednoho turistu, který dělal kravál a rozhodla se s mládětem toto místo opustit. Naštěstí jeden majitel slona (celkem bylo asi 6 slonů) dokázal slonovi dát povel, aby svým tělem ji zahradil cestu. Všech 6 mohutných těl tak společně vytvořilo kruh, kde uprostřed se nerušeně pásly 2 obrněné tanky. Na tuto podívanou jsme se vydrželi dívat asi čtvrt hodiny, pak jsme je nechali na pokoji a pokračovali jsme dále. V husté džungli jsme museli několikrát odhrnovat větve a dávat pozor, aby jsme nezůstali viset na stromě:-) Viděli jsme nespočet různých zvířat včetně opic. Po tomto úžasném zážitku se západem slunce se vracíme po silnici až k hotelu, kde po dřevených schůdcích opouštíme a se sloni se loučíme. Majitel hotelu nás zve na malé občerstvení (sušenky s milk tea), poté osamocen a s foťákem jdu naposledy k řece se loučit se západem slunce ponořeném do červené lázně. Počítám mé zbývající dny k odjezdu do mého domova a se slzou v oku se pomalu vracím zpět… K večeři si s poláky dáváme rýži s polévkou, kari masem a různými zeleninovými oblohami. Po živé debatě, vyprávění svých zážitků a s plným žaludkem se s personálem loučím a jdu příjemně unaven do říše zvířecích snů…

Odlet do národního parku džungle Chitwan

Po příjemném spánku a ranní hygieně se pomalu balím, s sebou beru jen malý batoh (velký batoh nechám v recepci). V kanceláři zkouším úspěšně zálohovat fotky z první karty foťáku do karty mobilu. Poté se odebírám do nedaleké restaurace, kde jsem si dal výbornou anglickou snídani s matela tea. Ve smluvenou dobu v 10h jedu s již známým chlapíkem taxíkem k letišti, kde u společnosti Buddha Air vyzvedávám letenku. Odlet je okolo 11:40, bohužel letadlo z Bharatpuru ještě nedorazilo a tak jsem se musel 2h obrnit trpělivostí (pozoroval jsem dění u odbavovací haly, některým lidem praskly nervy a začali se hádat s personálem letiště). Okolo 13:20 nás svolávají a nastupujeme do autobusu, který nás dovezl k letadlu. Let trval přesně 18 minut (pořád je to lepší než se trmácet několik hodin v nepohodlném autobuse). Po přistání ucítím závan tropického vzduchu (odhaduju asi na 35°C) a v dálce vidím nepálce, který v ruce drží cedulku s mým příjmením. Nastupuju do džípu s názvem Hotel Jungle Lodge na kapotě a míříme do asi půl hodiny vzdáleného národního parku a hotelu. Tam mě pan majitel s úsměvem vítá a v restauraci mě mladý kluk označuje na čelo červenou tečku a dostávám kytku:-) K obědu mi dávají polévku, kuře s hranolky a milk tea. Po ubytování v krásné lodžii a pauze okolo 4h jdu s průvodcem na krátkou procházku vesnicí, kde je muzeum národního parku a poté kousek do džungle, kde v životě poprvé vidím v přírodě ohromného slona. S průvodcem (jmenuje se Momo) se během pěší procházky seznamujeme a před 5 hodinou dojdeme k řece, kde rybáři zkoušejí pomocí sítí chytit ryby, a pozorujeme úchvatný západ slunce nad džunglí. Toto krásné divadlo dlouho sleduji s foťákem v ruce a nabíjím si svoji zásobu energii. S Momo se pomalu po tmě vracíme zpět, kde na mě čeká večeře. Po česnečce jsem napnutě zvědavý, co mi dobrého přinesou, nestačím se divit, přinesli mi úplně samou večeři jako co jsem si objednal včera k večeři, jačí maso s hranolky a zeleninovou oblohu. Přesně na té samé pánvi, pod ním dřevené prkno s párou:-) V duchu jsem se musel smát, protože je to mé oblíbené jídlo. S graciézností si pomaloučku každý kousek jídla vychutnávám, opodál mě sleduje můj kuchařský sluha, jestli je potřeba dolít pivo či něco k mému přání přinést. Připadám si jak v královském paláci:-) Po zaplnění žaludku se odebírám do velké haly, kde začíná kulturní večerní program Tharu. Domorodí obyvatelé za bubnujících zvuků předvádějí různé umění svých tanců na všechny možné způsoby. Po skvělém vystoupení se odebírám unaven a příjemně naladěn do postele s moskytiérou se vyhajinkat.

Z Monjo do Lukly a nečekaný odlet do Kathmandu

Po brzkém ranním vstávání a rozcvičce snídám omeletu se sýrem. Po sbalení věcí a zaplacení v 7h vyrážím směr Lukla. Cesta příjemně rychle ubíhala a okolo 8h chytám první sluneční paprsky. Čím níž jdu dolů, tím je tepleji, což jsem velmi uvítal. Během cesty se mi daří lovit pár hezkých snímků malých nepálců, odměnou je úsměv dítěte spatřující svůj portrét na displeji zrcadlovky. V polovině cesty si dávám malou pauzu na palačinku s džemem a milk tea. U toho přemýšlím, jak strávit dnešní zbytek dne v Lukle. Na zpáteční letence do Kathmandu mám napsaný datum odletu 8.11., buď se pokusím domluvit odlet aspoň o 1 den dříve nebo strávím zítřejší den nějakým výletem v okolí. Před vesnicí Lukla jsem se pořádně do dlouhého kopce zapotil, od rána jsem už vypil nejméně 1,5 litru vody a teplo je čím dál víc. V dálce sleduji jak přistávají a odlétávají letadla, láká mě zbytek dne strávit pozorováním a focením letadla. Okolo půl 12h jsem u cíle, jdu hned do odbavovací haly potvrdit svoji rezervaci (jinak letenka propadne) a zkouším posunout datum odletu o 1 den dřív. Mladý pán, docela sympatický, mi nabídl, že můžu odletět hned. S jeho návrhem souhlasím, píše si mé jméno a číslo rezervace do seznamu dnešního odletu. Mám se dostavit přesně za hodinu, což se mi perfektně hodí na kochání a focení rušného provozu na letišti. S radostí běžím pár metrů zpět ke skále, odkud je hezký výhled na celou dráhu. Z batohu vytáhnu dlouhý kanón a zkouším lovit pěkné snímky přistávajícího a startujícího letadla. Též jsem i nafilmoval na Xperii. V domluveném čase se dostavuji k přepážce, kde odbavuji batoh a po důkladné kontrole policií vstupuji do čekací místnosti. Všiml jsem si lidí, kteří čekají přímo na venkovní letišti u budovy pár metrů od letadla. Přesouvám se tam a s nadšením pozoruji rušný provoz na letišti. Asi za půl hodiny přistálo letadlo společnosti Yeti Airlines a s bušícím se srdcem čekám první ve frontě. Po naložení zavazadel do letadla nás volají do nástupu, hned vystartuji a obsazuji první místo za pilotní kabinou:-) Po zaplnění asi 15 cestujících letadlo odrolovalo na startovní dráhu a na plný výkon (s neuvěřitelným rachotem) vystartovalo jako z praku do vzduchu (dráha je velmi krátká a se sklonem z kopce, kde na konci dráhy je velká propast). Let trval asi 32 minut a několikrát jsme ve vzduchu cítili turbulence (vzdušné víry z hor). Pod dohledem kapitána ho řídil mladý pilot, který zvládl bez problému rychlou otočku o 90 stupňů k přistávací dráze a přistání. Po otevření dvířek letadla ucítím závan teplého vzduchu s příměsí benzínu a opětuji letušce úsměv za dobrý bonbónek (před startem všem rozdávala, aby jim nebylo blbě od žaludku). Všichni v autobuse čekáme na zavazadla a poté nás zavezou k okraji letiště. Cestou k International airport úspěšně odháním otravující taxikáře, chci se mrknout, jak to tam vypadá, až ve čtvrtek 12.11. poletím domů. Poté náhodou potkávám taxikáře, který mi připadal spolehlivější, po domlouvání pevné ceny nastupuji do malého auta (čím menší, tím lépe kvůli snadnější manévrování ve městě). Třičtvrtěhodinová jízda byla neuvěřitelně adrenalinová (těžko popsat co jsem zažil), přejíždění v protisměru, kličkování, projíždění mezi auty s pár centimetry… V hotelu, kde jsem se už minule ubytoval, mě vítá chlapec a ptá se na mě, jak se mám. Ukazuji palec nahoru a usmívám se. Po vybalení věcí, oholení, osprchování se (po 18dnech!) a dobrém obědě s pivem si sedám k internetu, abych dopsal 2 články do mého cestovatelského deníku. Poté v recepci se bavím s jedním nepálcem, který provozuje různé služby (trekking, rafting, letenky atd.). Ptám se ho na cestu do Chitwanu (národní park), dozvídám se, že cesta busem trvá 7h a letecky jen 20min. Po dlouhé debatě nakonec rozhoduji zítra vyrazit letecky do Chitwanu (asi 170km od Kathmandu jižně) na 3 denní safari včetně ubytování v hotelu. Po domluvě důležitých detailů se odebírám do města vybrat z bankomatu money a nakupuji nějaké dobroty na cestu (jen čokoládové tyčinky neb v ceně je plná penze). Poté jdu do restaurace se pořádně nažrat:-) Objednal jsem si jačí steak s hranolky a zeleninovou oblohou. Po pár minutách čekání dostavám velkou pánev s velkým oblakem páry. Málem lapám po dechu a koukám, co mi to dobrého na stole naservírovali. Po odfouknutí a odmávnutí páry se nestačím divit, kolik masa leží na stole:-) Hubený a vyhladovělý se do toho vrhnu jak vlk:-) Musím uznat, že maso bylo nejchutnější a nejlepší (v horách bylo takové tvrdší). S plným pupíkem se vracím zpět k hotelu, kde zkouším vypálit fotky z karty na DVD, neúspěšně, neb vypalovačka nepodporuje DVD média. Zkusil jsem se zeptat vedle v internet café, zítra ráno mi slíbil, že to vypálíme, tak uvidíme. Po dopsání deníku jdu o půlnoci do postele (po 18dnech) se na zítřejší safari vyspat.

Z Thami do Monjo

V noci se mi zdály podivné sny, někdo spadnul do nějaké propasti, vzbudil jsem se a opět jsem usnul. U snídaně jsem o tom přemýšlel, jestli mám zkusit přes náročnou horu Kongde a poté strmým sestupem dolů do vesnice Tomtoku nebo klasickou cestu přes Namchee Bazar do Monje (kde jsme s Troy a Nicole už spali). Po optání jednoho pána ve společenské místnosti se dozvídám, že cesta do Tomtoku (stoupání 450m a klesání 1490m!) trvá asi 9h a ze přespání na hoře je drahé (neví kolik). Rozhoduji se to zkusit přes horu. Podle mapy a průvodce by měla být po cestě nově postavená elektrárna, tak se tam také půjdu podívat. Po sbalení a loučení s panem a paní domácí vyrážím, cestou potkávám skupinu s průvodcem a zkouším od něj vytáhnout co nejvíce informací o trase do Kongde (v průvodci o Nepálu o cestě není žádná zmínka, ale na mapě je vyznačena trasa). Prý se dá bez problému dojít, ale je trošku náročnější a nedoporučil jít tam sám. Tuto informaci si beru k srdci a rozhoduji se až u elektrárny, co a jak dále. Elektrárna není z vnějšku a dálky poznat, seshora vypadá jako nízký dům. Po otevření vrátek si všimnu cedulky s názvem Small hydro power plant Thame-Namche (made by Austria-Nepal). Přichází nepálec, který má na starosti tuto elektrárnu. Po požádání, zdali smím jít dovnitř se mrknout, nahlédnu dovnitř a vidím 2 obrovské hydrogenerátory v provozu, který dělá neuvěřitelný kraval. Po optání pár informací o elektrárně se ptám na trasu do Kongde. Dozvídám se od něj, že přespání nahoře stojí s večeří a snídaní 180$! a že je cesta náročná, hned mi bylo jasné, že tam sám nepůjdu. Byl jsem za tuto důležitou informaci vděčný a poděkoval jsem mu. Šel jsem směrem, odkud jsem včera přišel, známou trasou do Namchee Bazaru, kde po 3h chůze jsem si dal oběd (vegetable fried rice). Po krátké pauze mířím dolů do Monje, kde hodlám noc strávit. Cestou se nestačím divit několika trekařům, kteří jdou nahoru, bylo jich požehnaně jako mravenců. To bude vesnice Namchee Bazar pěkně k prasknutí. Sestup dolů byl velmi náročný na kolena, ale vůbec jsem nepospíchal a dával jsem pozor na velké kameny (schody jsou různě velké někdy i půlmetrové). Těšil jsem se na ten most zavěšený na ocelovém laně v ohromné výšce nad řekou. Ptáte se asi proč? Fascinuje mě být skoro ve vzduchu jako pták v nebi a kochat pohledem dolů v ohromné výšce. Chápu, že někteří mají z výšky fobii, ale jiná cesta nevede. Po tomto zážitku si zopakuji ještě 2x cestu po mostě, ale už jen v malé výšce. Po zapsání mého jména do seznamu návštěvníků, kteří opouštějí národní park, u přepážky nalézám o kus dále lodžii, kde se ubytuji a posilňuji sandwichem s tuňákem a čajem. Dnes poprvé po 3 týdnech se objevil velký mrak, kde se slunce schovalo, proto si vlezu do spacáku a píšu si deník. Po hodině zdřímnutí si dávám večeři (špagety se sýrem), čtu si u kamen knížku a okolo 9h jdu do hajan (cestou do pokoje pozoruji měsíc a zářící hvězdy). Zítra mám v plánu se přesunout do Lukly a pak se uvidí co dále.

Z Namchee Bazaru do Thami

K ranní snídani si dávám cinnamon roll, plain chapati with jam a milk tea. Při čekání, až slunce vyleze z hor, si studuji cestu do Thami, kterou mám dnes v plánu dojít. Po sbalení věcí jdu sehnat na tržišti větší mapu za nějakou dobrou cenu, u jedné paní jsem našel výbornou mapu s měřítkem 1:60000 za cenu 400Rs. Po několikátém smlouvání jsem ji ukecal za 180Rs. Oproti nákupu v ČR jsem ušetřil pár stovek. Rada zní: smlouvat, smlouvat, smlouvat a trpělivě cekat:-) Poté jdu rozměnit dolary na rupie, aby mi stačily až do Lukle. V Kathmandu si pak vyberu z bankomatu (pokud vím, jsou tam 3 bankomaty). V půl 10 vyrážím směr západ. Cesta příjemně utíká, neb je teplo a s batohem jsem sžitý. Ve vesnici Thamo spatřuji dráty elektrického vedení, které vedou do Khumjungu a Namchee Bazaru. Z průvodce se dozvídám, že tu byla původně elektrárna, která byla v roce 1985 smetena povodní. Z tohoto důvodu byla přesunuta daleko proti proudu do vesnice Thami. Cestou si posilňuji kokosovou tyčinkou Bounte a pomalu doháním velkou skupinu s průvodcem vpředu, která pochoduje jak kuřata za slepicí. Při pochodu si v hlavě promítám, jestli je lepší jít sám nebo s někým. Být sám jako fotograf má největší výhodu svobodného pohybu a hlavně má čas s focením experimentovat. Když si vzpomenu, jak jsem musel neustále dohánět Troy a Nicole. Pomalu se krajina otevírá doširoka s tekoucí řekou po levé straně v hlubokém údolí. Za chvíli v dálce vidím ocelový most nad vodopádem, po přejití a focení pár snímků si všimnu nahoře karavanu jaků, kteří se za zády práší. Raději jdu stranou a čekám, až z některých jaků přejde most. Zkouším na dlouhé ohnisko vytvořit z kopce dolů zajímavý snímek. Po vyšplhání strmého kopce konečně dorazím do vesnice Thami, kde na první pokus jsem úspěšně našel lodžii za prima cenu (100Rs). Hladový jak vlk si objednávám macaroti s tuňákem a sýrem. Bohužel v Nepálu nemají ryby tak se aspoň spokojím s tuňákem. Po obědě jdu s foťákem a čajem v termosce do kláštěra v horách, cestou míjím skupinu školáků, kteří se ze školy vracejí do svých domovů. Se mnou k cestě nahoru se připojuje malý klučík věkem asi 5-6let, když ho dohoním, jeho malé nožky pomalu zrychlují. Stále je vpředu a každou chvíli se na mě otáčí, jestli jsem v jeho patách. Asi jsem mu nějak sympatický. Najednou vidím, jak po dojedení sušenek cpe kameny do obalu a hází do vzduchu. Mračím se na něj a zkouším anglickými slovy, že se s odpady takhle nedělá. Ten zmetek se jen usmíval. Před klášterem se s ním rozloučím a po schodech stoupám do vchodu kláštěra. Po pár zdařených snímcích kláštěra a jeho okolí slušně požádám jednoho mnicha, který na terase hovoří s dalšími mnichy, jestli mohu s dovolením vstoupit do buddhistického kláštěra (při tom s poklonem sepnu obě ruce). Normálně turistům není dovolen vstup dovnitř, ale po požádání je to možné. Zuji se a po odhrnutí závěsu uvnitř pociťuji zvláštní vůni a s poklonou zdravím asi 18 mnichů oděných do červeného hávu. Všechny oči se upínají na mě, co asi tady pohledávám:-) Hned si vedle závěsu sednu a nehybně upírám oči na svatou sochu. Mniši pokračují dále v meditování, já se též připojuji. Po nějaké době slyším bubny a zvuky pocházející z pětimetrové roury (nevím jak se tomu říká). Velmi zajímavá souhra různých zvuků lahodícím uším. Vedle mnicha zkouším marně číst modlitební texty neboť jsou psané nějakými sypanými znaky a čte se zprava doleva. S naplňujícím pocitem vstávám a před zraky mnichů se ukloním a pozpátku jdu vchodem ven. Na focení nebylo žádné pomyšlení, to bych se docela styděl. Se západem slunce se pomalu vracím do lodžie, kde si objednávám polívku a poté fried momo (něco jako zeleninové knedlíky). Ty výborně chutnaly, s čajem si píšu deník a půjdu asi brzy do hajan. Zítra mě čeká náročný přesun přes horu s prudkým klesáním do vesnice Toktok.

Z Khumjungu do Namchee Bazaru

Po příjemném probuzení do chladného rána čekám, až vysvitne sluníčko, neboť vesnice Khumjung je hodně posazená v údolí mezi horami. Ve spacáku si opisuji deníky do malého a kouzelného minipočítače. Okolo 8h prosvítá mezi záclony první sluneční a hřejivé paprsky, hned se usmívám a skáču ze spacáku. Po převlečení zatnu zuby neb všechna oblečení jsou ledově studená, ale co bych pro nepálský sen neudělal :-) Snídám opět rýžový pudink, už poněkolikáté, že? :-) a sýrovou omeletu s milk tea. Se sympatickou paní domácí si chvíli povídáme a po zaplacení ji požádám o vizitku neb se mi lodžie zdála ze všech nejhezčí s výhledem do hor ze dvou oken v rohu. Při balení se přichází se mnou rozloučit Finjo, který jde do nedaleké školy. Řekl jsem mu, že se tam také půjdu podívat a možná se přiučit něco nového:-) Po rozloučení s paní domácí (z dálky mi ještě zamávala) se odebírám kousek k pekárně Everest, která používá elektrická kamna k výrobě vynikajícího chleba a pečiva. Po 3 týdnech si kupuji teplý skořicový koláč, který jsem hned na místě snědl, a perník. Beru si ho s sebou na cestu. Kousek asi ne 100m vstupuji do Hillaryho školy založené v roce 1960, která poskytuje dětem základní a střední vzdělání. Procházím různými budovami, kde je vedle dveří napsáno: 1.classroom, 2.classroom,…, 8.classroom, computer classroom, biological classroom, atd. Uprostřed školských budov stojí dominantní socha sira Edmunda Hillaryho, který s Tenzingem Norgayem dne 29.května 1953 stanuli na nejvyšší střeše světa. Přemýšlím, do které školy mám jít:-) Okolo půl 11 vyrážím na známé místo, o kterém jsem kdysi psal (s Troy a Nicole jsme omylem zabloudili a zakotvili na krásném místě, odkud je krásný výhled na horské velikány a také je tam klid i prázdno kromě nějakých zvířat). Tam hodím batoh na zem a uvelebím se k odpočinku. Vychutnal jsem božský a nepopsatelný klid s výhledem na panoramáta a vzpomínal jsem na nedávné výstupy. Zní to neuvěřitelně, ale jsem opravdu v Nepálu? Okolo poledne vyndávám z batohu svačinu (perník) a s chutí jsem pomalu po kousku ochutnával vůni pečiva. Mami, ani nevíš, jak se mi po těch koláčích stýská. Po dvouhodinové idylce se pomalu s touto krajinou loučím a odebírám směr Namchee Bazar. Okolo 3 hodiny hledám lodge, po půl hodině zjišťuji, že jsou všechny obsazené (tato vesnice je od Lukly hlavní tepnou, která se pak větví do 3 cest vedoucí do hor). Nakonec zakotvím v jednom hotelu Kongde view lodge, který ještě nebyl do posledního místa zaplněný. Pokoj mám za 200Rs ve třetí poslední patře s výhledem na západ. K obědu si dávám sherp vegetable soup a cheese with tomato omelette, po zaplnění žaludku se odebírám do internet café, kde hodinu a půl píšu maily s mým nejbližším a kopíruji na můj cestovatelský deník 11 článků včetně fotek. Jak ale čas na počítači rychle letí a málem bych zapomněl, že nesedím doma a rupie pomalu letí nahoru:-) Po zaplacení za prointernetování se po rušné ulici, kde na obou stranách prodávají nepálci různé suvenýry a vybavení pro trekaře, odebírám do hotelu. Objednávám mix pizzu a opět píšu deník. Úderem desáté hodiny zkouším z mého okna vyfotit noční snímek na 20 vteřin a stativu, poté lezu do spacáku a před usnutím jsem si promítal dnešní krásně strávený den…

Odpočinkový den v Namchee Bazaru

Milí čtenáři,
jak jsem slíbil, dnes jsem zkopíroval 11 článků, zbytek dodám později buď v Lukle nebo v Kathmandu, kde se zdržím 3-4 dny.
Přeji hezké a poutavé čtení :-)

Z Pangboche do Khumjungu

Po ranním probuzení balím a v 7h čekám ve společenské místnosti dalších 15 minut na snídani (masala tea a rýžový pudink s džemem). Teď zjišťuji po 3 týdnech, že jsem po celou dobu neměl ani pečivo! Okolo 8h, to už slunce pomalu praží, vyrážím do Tengbuche. Cesta prudce klesá až k ocelovému mostu Imje Kholy, který se houpe v hrozivé výšce nad řekou, v místě, kde řeka pádí úzkou trhlinou. Cestou míjím rododendronové lesy a po stoupání do kopce spatřuji vesnici Tangboche. Výhled z tohoto místa, nejlepší po ránu, se právem považuje za jeden z nejkrásnější na světě. Inspirující panorama himalájských obrů tvoří Kwande 6187 m.n.m., Tawache 6542 m.n.m., Everest, Nuptse, Lhotse 8501 m.n.m., Ama Dablam, Kantega a Thamserku. Tato vesnice byla založená lamou Guluem a hlavní dominantou této vesnice je tengbochský kláštěr, který byl založen roku 1919. Zemětřesení v roce 1934 gompu zničilo a zabilo lamu Gulua. Po opravě byl v roce 1989 zničen požárem. Nyní je opět v celé kráse opraven a zrekonstruován. Před vstupem do buddhistického kláštěra se zuji a nechávám batoh, beru s sebou jen to nejnutnější a foťák. Uvnitř poprvé spatřuji jak mniši medituji před čtyřmetrovou sochou Sakyamuniho (Buddhy). Půl hodiny si také s nima medituji a živě pozoruji dění. Po skončení obřadu vycházím příjemně naladěn ven, kde nenápadně fotografuji mnichy (někteří před objektivy skrývají hlavu rukou nebo se otáčejí, ani se jim nedivím, spousta turistů neumí vypnout blesk). Já naštěstí využívám dlouhého objektivu a zpoza dveří úspěšně lovím snímky. Po studování mapy se rozhoduji jít do Phunki Thangy, kde jsou 2 restaurace včetně hladových turistů. Je poledne a já mám chuť něco dobrého sníst. Jelikož turistů je tu plno jak mravenců, rozhoduji se pokračovat. Po přejití mostu nalézám prázdnou restauraci, kde si objednávám mint tea a fried vegetable rice. Ani ne za 5 minut ho mám na stole. Po zaplnění pupíku mě čeká asi hodinový výstup do další vesnice Sanasa. Odtud je to 20 minut do cíle. Rozhoduju se ubytovat v lodžii vysoko, abych měl nejhezčí výhled, bohužel jsem zjistil, že horní řada lodžie je zavřená. Sestupuji níž a zcela náhodou objevuji Highland Sherpa Guide Lodge. Nedaleko dveří spatřuji starší a hodně opálenou spící nepálku (jak jsem později zjistil, je to babička). Zdravím „namasté“ a ona též, rozhlíží se okolo a volá její dceru (paní domácí). Ta mě dovede k pokoji a zírám, tento je ze všech lodžií, které jsem navštívil, asi nejlepší a navíc s krásným výhledem na západ. Vysílený požádám paní domácí o 2 palačinky se džemem. Po snědení palačinky mám opět chuť na další, ale raději se spokojím s málem, moc jsem si pochutnal. Při pití čaje si píšu deník na papír, už asi 7 dní, neboť mobil mám vybitý, ale včera večer se mi podařilo nenápadně zadarmo (proč platit zbytečně za elektřinu?) dobít. Jinak nabití hodinu stojí jako dvě palačinky tj. 300Rs. Po dopsání deníku si všechny články z minulých dnů opíšu do komunikátoru. Zítra budu v Namchee Bazaru, tak si je všechny zkopíruji do mého cestovatelského blogu. Během psaní přichází sympatický kluk Finjo (syn paní domácí), seznamujeme se a na první otázku se mě ptá, odkud jsem. Bohužel neví, kde leží naše země, tak mu ukazuji místo na mapě. K večeři si pochutnávám na špagetách se sýrem a tulím se u kamen (požádal jsem Finja, aby mi zatopil, neb jsem tu sám, bohužel sem chodí málo turistů). Po dopsání deníku a vychlazení kamen se odebírám do říše snů…

Přesun z Dinboche do Pangboche a výšlap do základního tábora Ama Dablam

Celou noc jsem dobře spal, před smluvenou snídaní v 6:40 pomalu balím. K snídani si dávám mé oblíbené rice pudding a plain chapatti (omeleta s džemem). Poté se společně se švýcary fotíme a loučíme se. Mají v plánu dojít do Chhukungu a do základního tábora Peak Island. Ve tři čtvrtě nad 8 vyrážím směr Pangboche, kde mám v úmyslu najít lodge. Cesta vede nad řekou po pravé straně směrem south-east neboli jihovýchod. Asi půl hodiny jdu ve stínu neb slunce je ještě schované za hory. Během cesty se podzimní krajina, obarvená různými keřy a rostlinami, otvírá a turistům, kteří jdou směrem do Namchee Bazaru, se naskytne neskutečná podívaná. K tomu se přidává zvuk tekoucí řeky ozývající se hluboko ze dna údolí. Po překročení pár schodů vedle skály v ohromné výšce dorazím do vesnice Pangboche, které je v celém údolí nejvýše položenou osadou. Po hledání lodžie asi na pátý pokus nalézám samostatné lůžko za 100Rs (Om Kailash Hotel). Hned okolo 11h si objednávám fried potato with cheese a hot pine apple. Po pauze vyrážím nalehko do základního tábora Ama Dablam s 6856 m.n.m. Po přejití mostu nad řekou Imja Khota lezu po prudké stráni, kde kamení s pískem se sunou pod nohama dolů. Mám co dělat, abych se udržel. Po úspěšném zdolání prudkého svahu se mi otvírá pohled na zasněženou horu Ama Dablam. Výstup až k základnímu táboru trval asi 2h. Travnatá plošina o rozměru zhruba 300x300m, uprostřed tekoucí potůček z hor, je poseta barevnými stany. Po malé pauze a procházení přes tábor nalézám cestu vedoucí k hoře Ama Dablam. Cestou se posilňuji čokoládovými tyčinkami a lektvarem s energetickými účinky neb síly mi pomalu dochází. Asi za necelou hodinu dorazím na předposlední kopec s neuvěřitelnou podívanou na všechny hory včetně Everestu. Dělám autoportrét díky stativu Joby a panorama. Po půl hodině kochání na scenérii a jen tak poleháváním usuzuji, že je čas jít dolů. Další výstup na Ama Dablam jsem zavrhnul z několika důvodů: jsem sám, nemám horolezecké vybavení, permit pro výstup do hor nad 6000 m.n.m. a je už pozdě… Slunce zapadá okolo páté hodiny, proto po moudré úvaze jdu pomalu dolů. Najednou pociťuji příval nové energie z kochání panoramat. Asi po půl hodině sestupu nevěřícně zírám na rychle se měnící počasí. Hned zapínám foťák a v hledáčku hledám tu správnou kompozici. Čas letí a slunce se pomalu ponořuje ke spánku. V návalu této scenérie nestačím vše zaznamenávat a hlavně musím jít dolů, neboť za hodinu bude pomalu tma. Dolů běžím na vytypovaná místa, která jsem během výšlapu nahoru našel. Běžím a skáču přes kameny jako kamzík (chválím pevné trekovky). Všechny hory se zbarvují do červena. Po usilovném zápasu jsem s výsledkem focení spokojený a pomalu se vracím do lodžie posilnit se večeří (macaroti with vegetable and egg). Píšu si deník a piju výborný čaj Masala Tea (je v tom i jačí mléko). Okolo půl 9 se jdu projít ven neb je úplněk a v dálce jsou vidět zasněžené hory. Po ujití pár metrů a kochání se čerstvým vzdouškem jdu pěkně utahaný a nadšený z vydařeného dne do hajan.

Výšlap na Island Peak Base Camp a přesun do Dingboche

Ráno se probouzím opět svěží a pln síly, trošku balím, mám v plánu vyrazit nalehko do Island Peak Base Camp. Po snídani (2x palačinka s džemem) okolo 7h vyrážím vstříc chladnému ránu a ještě nevycházejícímu slunci poznat blíž horu Island Peak. Po půl hodině se pomalu otepluje a sundávám si vrchní bundu. Asi za necelé 2h objevuji tábor, za něj pokračuje cesta, která vede na High Camp v prudkém svahu. Přemýšlím, zdali zkusit dojít do dalšího tábora, po zralé úvaze jsem z toho upustil, neb bych do Dinboche nedorazil včas za světla. Spokojuji se s focením panoramat a detailu vrcholu Island Peak, po chvilce kochání se vracím zpět do vesnice, kde si objednávám oběd (macaroti with vegetable and cheese) a vyzvedávám batoh. Po zaplacení všech položek včetně jídla se přesouvám po známé trase do další vesnice Dinboche, kde se hned ubytuji v lodžii s internetem café. Hned si objednávám čaj a chocolate roll, poté jdu pročíst narychlo emailovou schránku a píšu krátký deník. Před západem slunce si beru foťák a jdu se projít na kopec. V dálce vidím plující mraky nad údolím mezi dvěma horami, jak se blíží k vesnici. Přemýšlím, co za pár minut bude následovat a hledám místo na dobré focení vesnice. Po pár zdařených snímcích se pod mraky vracím zpět. Ve vyhřáté společné místnosti si píšu dnešní deník, a protože mám jen malou mapu vytištěnou z internetu, požádám naproti slečnu o větší mapu. Při studování mapy ke mě přichází slečna a ptá se, zdali jsem na trekkingu sám. Vyprávěl jsem jí a ukazuji na mapě kudy jsem prošel. Dozvídám se od ní, že jsou společně s dalšími 3 lidmi ze Švýcarska. Dva jsou z Grindelwaldu (Manuela a Ido) a zbytek jsou z Bernu (Rahel a Alexandra). Po vyprávění svých zážitků a večeři (french toast and creme nudle soup) si všichni hrajeme kostky Yazzy. Všichni se u toho hihňáme a smějeme se:-) Nakonec vyhrává Ido a já jsem z pěti čtvrtý:-) Okolo 8h, kdy nosiči a šerpové se chystají ke spánku ve společné místnosti, se odebíráme na kutě.

Pozdrav z hor

Milí čtenáři a blogeři,
po 10 dnech toulání po horách se ozývám celý zdráv a živ se všemi kostmi na místě, špinavý, neoholený, opálený, hubený, ale obohacený různými zážitky a pohledy na všechny majestátné hory tyčící se do nebes. Během této doby jsem pokořil 4 pětisícovky (Gokyo Ri 5357m.n.m., ledovec Cho La 5420m.n.m., Kala Pattar 5545m.n.m., Chhukung Ri 5546m.n.m.). Nyní jsem ve vesnici Dinboche 4360m.n.m. v krásném údolí, kde mají i internet café :-) Od včerejška jsem tu sám, neboť Troy a Nicole se včera rozhodli co nejdříve se vrátit do Kathmandu. Mají ještě v plánu během následujících 14 dní navštívit Annapúrnu (přírodní rezervace ve středním Nepálu). Po dnešním namáhavém výstupu na Island Peak Base Camp se pomalu vracím na jih. Cestou mám v plánu navštívit tyto místa: Panboche, horu Ama Dablam zblízka, Khumjung, Namchee Bazar, Thame, Toktok. Z Lukly do Kathmandu odlétám buď v sobotu 7.11. nebo v neděli 8.11.
Mějte krásný víkend, doufám, sluníčkový, neboť od příletu do Nepálu je tu stále krásné sluníčkové počasí (ráno okolo -5°C a přes den 20-25°C).
Další cestopisy napíšu až z Namchee Bazaru, tady to maj pěkně drahý, 20Rs za minutu.
Ahoj!

Zdolání vrcholu Chhukung Ri a loučení s kanaďany

Celou noc jsem opět dobře spal a ještě se mi zdály hezké sny (oproti snům z domova jsou sny živější a barvitější). K snídani si dávám omeletu a apple pie s horkou čokoládou. Od Troye se dozvídám, že celou noc opět nespal a tak se definitivně rozhodli toto místo po zdolání vrcholu opustit a přesunout níž. Já tu chci minimálně 1 den zůstat, neb se mi tu líbí a mám v plánu se podívat do základního tábora Island Peak. Po snídani vyrážíme dobýt vrchol Chhukung Ri s 5546 m.n.m. Po opuštění lodžie hledáme správnou cestu a most přes ledový potok. Asi 2h stoupáme hodně strmě do kopce, při výšlapu měřím můj srdeční tep, přibližně 140 tepů za minutu. Nahoře se nám otevřela úžasná podívaná do všech světových stran. Po pár minutách přicházejí dvojice (z Anglie a Nového Zélandu), společně si děláme fotku. S dobrým pocitem pomalu sestupujeme do vesnice, kde se s Troy a Nicole loučíme. Od nich dostavám k rozloučení krásné psaníčko:

Charles,
It has been great getting to hike with you! You have been a great trekking partner. Thanks for all good times. Stay safe and enjoy the rest of your journey!
Stay in Touch
Troy and Nicole

Po namáhavém výstupu se posilňuji polévkou sherpa vegetable stew a po chvilce pizzu s tuňákem. Poté jsem si asi hodinu zdřímnul. Po probuzení cítím na krku nepříjemné píchání vousů, rozhoduji se, že se oholím. Problém je, že u velkého zrcadla není umyvadlo. Jdu požádat obsluhu lodžie o zrcátko a kbelík teplé vody. Od kuchaře dostávám miniaturní zrcadlo a tak jsem se oholil aspoň pod bradou. Zbytek si nechám narůst na plnovous, ať vím, jak budu vypadat :-) Rozhoduji se, co se zbytkem dne, náhodou potkávám Rogera z Oxfordu (už jsme se párkrát minuli, poprvé v Namchee Bazar). Chce jít na krátkou procházku, řekl jsem mu, že se rád připojím. Beru malý batoh a jdeme směrem na Base Island Peak (IPB). Spolu se seznamujeme a povídáme si o složení hor, z čeho se skládá, moc jsem všem různým terminologiím nerozuměl, ale dobře jsem pak pochopil. Ještě, že si pamatuji zeměpis ze základní školy:-) Jsme v polovině trasy a protože jsou pomalu 4h, vracíme se zpět. Okolo 5h jsme v lodžii, slunce pomalu zapadá a vytváří tak kouzelně romantický večer s posledními hřejivými paprsky slunce. Dělám v batohu malý úklid a fotografuji západ slunce. Ve společné místnosti, kde jsou uprostřed kamna, se všichni hřejeme. S Rogerem si ještě vypravujeme svoje zážitky, za chvíli přichází jeho kamarád Ronald s průvodcem. Prý pokořili Island Peak s 6189 m.n.m. Ukazujou mě a Rogerovi fotky, opravdu překrásné. V mé mysli se hned zrodila myšlenka uskutečnit výšlap, ale po chvilce zjišťování usuzuji, že to není dobrý nápad vzhledem k tomu, že nemám žádnou horolezeckou výbavu (cepín, mačky, lano, háky, atd. a hlavně v neposlední řadě teplé oblečení, v mém oblečení bych sotva vydržel asi 5 min.). K večeři si objednávám mé oblíbené špagety a po výměně emailové adresy s Rogerem jdu do hajan.

Z Dulghy do Chhukungu

Tuto noc jsem se nejlépe vyspal asi 9h. K snídani si dávám rýžový puding. Okolo 8h se loučíme s čechy, kteří sem přišli od Jiri a dnes se budou vracet od Lobuche dolů. My se přesouváme přes travnatou plošinu přes vesnici Dusa, kde je hezký výhled na horu Tabuche Peak s 6495 m.n.m. Když dorazíme ke gompě, naskytl se nám krásný výhled do údolí a vesnice Dinboche s několika lodžii vedle sebe a malými políčky, kde se pasou jaci. Zjistili jsme, že lodžie je tu levnější než v Dughle (Thokla). Pokračujeme cestou mírně do kopce a okolo poledne dorazíme do vesnice Chhukung. Asi půl hodiny hledáme lodžii s dobrou cenou a menu. Nakonec zakotvíme v Sunse Eco Guest House. K obědu si dáváme fried potato se sýrem. Cele odpoledne máme odpočinkový den, kocháme se a povídáme si. Při čtení knížky najednou usínám a tak si jdu lehnout. Budím se až před západem slunce, beru foťák a jdu na nejbližší kopec si udělat snímky hor zbarvené do oranžova. Večer ve společném místnosti se od Troy a Nicole dozvídám, že chtějí zítra opustit Chhukung a vyrazit do Lukle. Mají v plánu, než odletí do Vietnamu, ještě navštívit Annapúrnu. Vyměňujeme si emailové adresy a povídáme si o cestování. K večeři si dávám polívku a špagety, ta šmakovala. Úderem 8h jdu do hajan, tou dobou jsou u nás doma 4 hodiny:-)

Výstup na Kala Pattar a přesun do Duglhy

Přes noc jsem spal asi jen 5-6h kvůli vysoké nadmořské výšce. Troy s Nicole vůbec skoro nespali. K snídani v půl 7 si dávám čokoládový puding s milk tea. Okolo 7h vyrážíme dobýt vrchol, než se rozehřejeme v -10ºC, trvá nám to dlouho. Cestou nahoru spatřujeme helikoptéru, po chvilce z ní skáčou 2 parašutisté. Po půl hodině chytáme první sluneční paprsky, trošku se ohřejeme, ale jen chvilku, neboť s přibývající výškou je čím dál studenější vítr. Beru si rukavici a za pár minut jsme na vrcholu. Čekáme asi čtvrt hodiny než se na vrcholu o rozměru 1x1m uvolní místo pro focení. Je úžasné stát na vrcholu s výhledem do všech stran. Troy s Nicole vydrželi jen pár minut, asi se jim zatočila hlava. Já to vydržím déle kvůli focení panorámatu 360º, uvidíme, jestli se mi bez stativu podařily udělat fotky ve správném horizontu. Sestup dolů byl snadný. V lodžii balíme a dáváme si před cestou dolů oběd (macaroti se sýrem). Vracíme se do Lobuche, kde si dopřáváme pauzu a poté pokračujeme do Duglhy. Tam se ubytujeme v jedné, nic moc příjemné lodžii Yak Lodge Thukla za 300Rs. Chtěli jsme pokračovat do další vesnice Dinboche, ale bohužel je pozdě a už nemáme sílu. Po svačině (sýrová omeleta) jdu na krátkou procházku v okolí. Na kopci se uvelebím a dopřávám si výhled na horu Pokhalde. Po chvilce přichází Troy s návrhem se přesunout kousek, ale po zvažování jsme přece nakonec zůstali. V místnosti, kde píšu tento deník, si všimnu odvedle čechů (5 lidí), probíráme si své zážitky a po večeři Sherpa Stew (polévka se zeleninou a nudlí) a Fried Noodle jdu okolo půl 8 do hajan.

Gorak Shep a Everest Base Camp

Ráno zjišťuji od Troye, že celou noc kvůli vysoké nadmořské výšce vůbec nespal. Rozhodujeme se, že se přesuneme do Gorak Shep. Po snídani (palačinka s burským máslem - nic moc) okolo 8h vyrážíme. Cesta pokračuje vyschlou řekou až k pomníku, kde začíná výstup po různě velkých kamenech. S přibývající výškou kvůli nedostatku kyslíku trošku lapáme po dechu. Po správném zkoordinování chůze s dechem už nám to šlo lépe. Okolo půl 11 spatřujeme na vyschlém jezeře vesnici Gorak Shep s 5180 m.n.m. Ubytujeme se v lodžii za 300Rs. K obědu se posilňuji špagetami, po malé pauze vyrážíme nalehko k základnímu táboru Everest (EBC). Cesta vede po úzkém hřebeni podél ledovce. Po dvou hodinách chůze spatřujeme v dálce EBC, cesta prudce svažuje dolů k ledovci. Vyšlapaná cesta se trošku ztrácí, ale podle vystavených mužíků opět pokračujeme. Každým dnem se ledovec mění podle závislosti počasí, proto cesta není tak dobře udržovaná. K táboru jsme dorazili bez sebemenších potíží a zjišťujeme, že tu nikdo netáboří. Jen na velkém kameni je vytesán nápis EBC s 5360 m.n.m. Po společném focení sestupujeme dolů k ledovci, kde začíná první výstup k dalšímu táboru pouze s horolezeckou výbavou. Zkouším kousek k místu mezi dvěma vysokými ledovci, sluneční paprsky se lámou a vznikají tak úžasné světelné hry. Dál už není možné, bota mi po ledu klouže. Vracíme se zpět do vesnice, cesta trvala asi hodinu. Po večeři unaveni si leháme do spacáku, zítra nás čeká výstup na Kala Pattar s 5550 m.n.m.

Nejnáročnější výstup přes ledovec Cho La

Ranní budík byl nařízen na 5h včetně snídaně. Je tma jak v pytli, okolo půl 6 s čelovkami na hlavě vyrážíme na ledovec. Nevíme, jak náročný výšlap nás čeká. Průvodce nám říkal, že je to trošku nebezpečný, ale když budeme našlapovat opatrně, bez problému se dostaneme nahoru. Asi půl hodiny mírně stoupáme, okolo 6h je už na cestu vidět lépe. Po vyšplhání na první kopec v dálce vidíme ledovec Cho La, nevěříme očím a přemýšlíme, jestli vrchol zvládneme. Po půl hodině dojdeme k táboru, kde nosiči právě balí a chystají se vylézt nahoru. Když spatřujeme nosiče s velkým nákladem nejméně 30-50kg, uklidňujeme se a pevně si věříme, že ten nejobtížnější úsek zvládneme. Po pár metrech přeskakování přes kameny začíná nejstrmější výstup. Nejdříve zkouším, jestli moje trekovky na ledovém sněhu dobře drží, nic moc. Raději našlapuji na kameny nebo vyšlápnutou stopu ve sněhu. Než začneme s výstupem, rozdávám Troy a Nicole tabletu (životabudič), abysme měli na ten nejstrmější výstup dostatek sily. Jdu první, opatrně našlapuji a po prvních 10m to zvládáme dobře. Když narazím na ledový kámen, raději ho obejdu tak, že botou narazím do sněhu a než přenesu váhu, raději pro jistotu zkouším, jestli bota dobře na sněhu drží. Po pár minutách doháníme pomalou skupinu se starší paní, odhadem věkem asi 65-70 let, ta má ale velkou odvahu, jistí ji za ruce jeden nepálský průvodce. Po půl hodině výstupu konečně dosáhnu vrcholu s 5368 m.n.m. a jsem nadšen výhledem. Za chvilku přichází Nicole s úsměvem, objímáme se a s Troy si podáváme ruce. Po sebrání nových sil a kochání na ledovec se společně fotíme. Pokračujeme sněhovou plání, docela si připadáme jako zkušení horolezci :-) Po pár stech metrech následuje sestup trosku nebezpečný, neboť jsou všude ledové kameny. S velkou opatrností to lehce zvládáme, poté následují již suché kameny. Sestup až na rovinatou pláň trval asi 45min. Unaveni dorazíme do vesnice Dzonglha (4830 m.n.m.). Troy nám oznamuje, že lodžie stoji 100Rs, bohužel se 16 lůžky společně v jednom pokoji a navíc předraženým jídlem. Po náročném výstupu jsme ztratili pár sil, ale do další vzdálené vesnice asi 2h nám sil ještě zbývá dostatek. Po posílení müsli tyčinkami vyrazíme, po půl hodině se nám naskytl hezký výhled na jezero Chola Tsho a horu Cholatse s 6440 m.n.m. V dálce vidíme vesnici Dulgha a za zatáčkou spatřujeme Everest. Cesta pokračuje úzkou pěšinkou zaříznutou ve svahu. Asi po půl hodině sestupujeme na vyschlou řeku, která pokračuje k vesnici Lobuche s 4928 m.n.m. Ubytujeme se v lodžii Alpine. Po vybalení si dávám nudlovou polévku a píšu si cestovatelský deník…

Vrchol Gokyo Ri a přesun do vesnice Dragnag

Včera, než jsme šli spát, jsme s čechy (Petrem a Jitkou), s kterými jsem se seznámil před 2 dny, povídali o cestě do Nepálu. Ráno po probuzení byla opět pěkná kosa. Vzal jsem foťák a šel se projít podél jezera. Na jednom místě jezera objevuji na hladině zrcadlící se horu Cho Oyu s 8201 m.n.m. Po snídani (toast s džemem) vyrazíme nalehko zdolat vrchol Gokyo Ri s 5357 m.n.m. Cesta nahoru trvala hodinu a půl bez zastávky. Nahoře se nám naskytl překrásný pohled na Cho Oyu, Gyachung Kang, Everest, Lhotse, Makalu, Cholatse a Tawachee. Fotím panorámatu a sbírám kameny (6 malých). Po půl hodině kochání sestupujeme dolů, neboť musíme do 12h vyzvednout z lodžie batoh. Po obědě (macaroti se sýrem) vyrazíme zkratkou přes ledovec Ngozumba. Po výšlapu přes kopec začíná adrenalinové dobrodružství, cesta vede strmým svahem, který je trošku zrádný. Písek a kamení se občas sune dolů, musíme dávat pozor, kam šlapeme. Uprostřed ledovce je několik malých jezírek a kus ledu, který se na slunci pomalu roztává. Kdyby se kus ledovce utrhl, zvedla by se hladina jezera o pár centimetrů. Šířka ledovce má asi 1 kilometr. Na konci ledovce nás čeká strmý výstup přes utržený kus země. S úlevou pokračujeme travnatou plošinou posetou různě velkými kameny až dorazíme do vesnice Dragnag. Ubytujeme se v nové lodžii za 150Rs, která byla postavena nedávno. Po vybalení věcí si udělám krátký výlet okolo a zjišťuji, že se mi tu moc libí. Okolo 4h si dávám toast se sýrem a píšu si deník. Ve společné místnosti se dozvídáme od jednoho průvodce, že budeme muset zítra hodně brzo ráno vstávat. Čeká nás nejnáročnější výstup pres ledovec Cho La. Zbytek času strávíme čtením, povídáním nebo jen tak pozorováním. K večeři si pochutnávám na rizotu a předobjednali jsme si na zítřejší ráno snídani (milk tea a müsli s mlékem). V 19h jdeme brzy do spacáku.

Z Pangke do Gokya

Ráno vstávám po 6h, balím a okolo 7h snídáme mléko s ovesnými vločkami. Opět je krásně azurové počasí. Stoupáme vedle řeky a po přejití mostu spatřujeme první jezero Longponga ve 4650 mn.m. Okolí cesty a jezírka je poseto různě velkými mužíky, v dálce spatřujeme cestu vedoucí z vesnice Gokya na vrchol Gokya Ri. Zanedlouho dorazíme k druhému jezeru Taujun ve 4710 m.n.m. a poté do vesnice Gokyo. Troy, jako obvykle, šikovně sehnal lodžii za 100Rs, naštěstí byla místa volná, neboť jsme dorazili včas okolo půl 11. Ostatní lodžie stoji okolo 300-400Rs. Restaurace nad lodžii je s krásným výhledem na blankytně modré jezero. Rozhodujeme se, co odpoledne podnikneme, nejdříve počítáme zbývající dny a podle mapy odhadujeme, kde a kdy budeme v příštích dnech. Plán je vyrazit nalehko k čtvrtému a pátému jezeru. Po obědě (špagety s tuňákem) vyrazíme, asi po půl hodině mě začíná bolet hlava, zřejmě jsem překročil aklimatizační čáru. Beru pro jistotu paralen a u čtvrtého jezera Tonaku ve 4840 m.n.m. si dávám pauzu. Rozhoduji se, jestli zůstat, pokračovat či se vrátit. Po půl hodině focení je mi lépe, tak se rozhoduji pokračovat (bez Troye a Nicole, ty šli napřed) pomalým tempem. Výhled na jezero je úchvatné, po hodině chůzi potkávám angličana s přítelkyní z Nového Zélandu (seznámili jsme se minulý den v Panghe). Po 10 min. chůze dorazím k jezeru, kde je nejlepší výhled do všech stran (Cho Oyu, Gyachung Kang, Mount Everest, Nuptse, Lhotse a Makalu). Nadšen výhledem okolo 3h opouštím místo a vracím se do Gokya, kde si v restauraci dávám čaj a píšu deník. K večeři si objednávám rizoto s tuňákem, ty mají hodně proteinu. Po jídle se cítím mnohem lépe. Jsem přesvědčen, že zítra zdoláme vrchol Gokyo Ri.

Z Dole do Pangha

Ráno se probouzím s čepicí na hlavě, koukám z okna, opět bude dnes krásně jasno. Odhaduju, že je venku asi 0ºC. Bez snídaně vyrazíme okolo 7h do Lhabarmy, kde si dáváme snídani (rýžový pudink, milk tea). Dále pokračujeme přes Luza s 4340 m.n.n. do Machhermy, podle tradice v roce 1974 prý yeti zabil 3 jaky a napadl šerpskou ženu. Odtud jsou dobré vyhlídky na hory. Vzhledem, že tato vesnice se nachází v nadmořské výšce 4410 m.n.m. a ještě není poledne, rozhodujeme se, že půjdeme ještě hodinu do další vesnice Pangha, která je o 10m výš. V dálce vidíme horu Cho Oyo. V této vesnici jsou jen 2 lodžie, v jedné větší se ubytujeme (opět za 100Rs). K obědu si objednávám macaroti a poté si odpočíváme na slunci s výhledem na hory ze všech stran. Celé odpoledne jsme si jen tak polehávali, prošli na výlet v okolí. Seznamuji se také s nepálskou rodinou, která se stará o lodžii, mají sedmiměsíční holčičku a šestiletého kluka, který je zvědavý na můj foťák. Půjčuji mu ho a ukazuji mu, jak se s tím fotí, šikovný kluk pochopil mé počínání a zkouší udělat pár fotek. Poté si jdu na okolní procházku a zkouším různé snímky. Okolo 4h sluníčko zapadá za horami a pomalu se ochlazuje. K večeři si objednávám dhal bhat a poté nepálské rodině spravuji měnič napětí (spálená pojistka). Nechávám nabíjet baterie do foťáku a poté se všichni odebíráme na kutě.

Z Namche Bazaru do Dole

Po včerejší večeři jsem u kamen četl knížku a pozoroval, jak šerpové (nosiči) jedí rukama nepálskou večeři (rýže, polévka a zeleninová směs). Okolo 9h jsme museli vyhřátou restauraci opustit, neb nepálci se chystali spát. V naši lodžii je pěkná zima, ale ve spacáku se cítím jak v babiččině peříčku:-) Ráno vstávám po 6h, abych se stihnul oholit a sbalit věci, po 7h snídáme jablečnou omeletu s medem, okolo 8h slunce praží ostošest, s úsměvem na tváři vyrazíme směr Phortse Thanga. Cesta je prašná, občas se střídá s položenými kameny, za necelé 2h jsme vystoupali 500m do vesnice Mongu, kde doplníme do lahví vodu včetně dezinfekce. Další cesta klesá v prudkých serpentinách dolů písčitým svahem, v dáli slyšíme šumění řeky, až dorazíme k další vesnici Phortse Thanga, rozhodujeme se, že oběd vynecháme a pokračujeme k Dole. Cestou se posilňuji tyčinkami a tekutinou, které obsahuji hodně energie, neb nás čeká prudký výstup vedoucí ven z údolí rododendronovými lesy, které se stoupající nadmořskou výškou ustupují voňavým porostům jalovců a obrovských jehličnanů. U dlouhého vodopádu se fotíme a bez zastávky opět stoupáme, najednou na nebi spatřuji supa himálajského, jak nad vzdušnými proudy plachtí. Odhaduji, že musí mít rozpětí křídel něco přes 2 metry. Z pěti vyfotografovaných fotek supa za letu vybírám jen 2 nejlepší. Okolo půl 2 jsme dorazili do vesnice Dole v nadmořské výšce 4090 m.n.m. Troy se optává lidí na cenu lodžie, ani ne za 10 min. se ubytujeme v lodžii Yeti Inn za 100Rs s krásným výhledem a krásnou zahradou. Po vybalení objednáváme oběd (rizoto se zeleninou) a vyhříváme se na slunci. Celkem jsme vystoupali asi 700 výškových metrů, jsme všichni ok, ale nohy nám daly pěkně zabrat. Večer mě čekalo překvapení, slyším česká slova, seznamujeme se s čechy z Prahy a vyprávíme si své zážitky až do 20h. Z vyhřáté restaurace běžíme do svých pokojů do spacáku.

Aklimatizační výlet okolo Namchee Bazaru

Včera večer jsme si s Troy dali nepálskou večeři (meat curry, vegetable curry, green vegetable fried, boiled rice, soup, pickel and papad), byla výborná a pěkně jsme se nacpali. Mají tu i výborné čaje (nejradši piju milk tea). Poté jsme si chvíli povídali a četli knížky. Okolo 9h jsme šli do spacáku nabrat sílu na další den. Ráno u snídaně (tibetan bread with jam) se rozhodujeme, že uděláme okružní výlet okolo Khumjung, vyrazíme nalehko. Po hledání správné cesty vedoucí na Hotel Everest View přecházíme travnaté letiště a u hotelu Panorama spatřujeme nejvyšší horu Mount Everest ve své celé kráse (je azurově jasno bez obláčku), jsou vidět i ostatní hory (Lhotse, Ama Dablam, Thamserku, Nuptse, Khumbiula). Dále pokračujeme cestou, která je zařízlá v prudkém svahu. Fotím okolo zajímavé a barevné rostliny, je tu krásně babí léto. U hotelu Everest View (3880 m.n.m.) se chvíli kocháme horskou scenérii. Okolo poledne dorazíme do nádherné vesnice se zelenými domky, úžasná podívaná. V jedné lodžii a restauraci si dáváme polévku s rýží a mint tea. Vesnice se mi více líbila, oproti Namchee Bazaru je otevřenější s výhledem na hory ze všech stran a hlavně čistější. Namchee Bazar je taková utopená v údolí na východní straně. Procházíme mezi políčky ohraničenými kamennými zídkami, právě vrcholí sklizeň (brambory, mrkev atd.). Za vesnicí Khunde jsme šli rovně na barevné nádherné pastviště, mám tu pocit, že jsem jak v Peru/Chile, cesta najednou končí v prudké stráni, hledáme kudy se dostat dolů do Namchee Bazaru, po studování mapy jsme se shodli, že jsme tudy šli špatně, ale nám se tu moc libí. Uleháme na krásně vypasený trávník a kocháme se zasněženými horami. Po chvilce se přemístíme kousek zpět a nalézáme správnou cestu, pořád jsem pozadu, poněvadž stále fotím (i nepálce kteří okopávají zahradu). Poslední kus cesty byl velmi strmý s hezkým výhledem na Namchee Bazar. Konečně unaveni jsme dorazili do lodžie, kde si dáváme oddech (píšu tento cestopis). Zítra máme v plánu se přesunout do Phortse Thanga. Doufejme, že bude stejné počasí jako dnes dopoledne, poněvadž od 15:00 se počasí trošku pokazilo.

Namchee Bazar

Včera večer, když jsme šli do spacáku, byla pěkná zima. V mém novém spacáku Prima Tulak je mi příjemně teplo a tak po dopsání cestopisu (na mobilu Xperia s výsuvnou klávesnicí) hned usínám. Ráno v 7h dostáváme s Troy jablečnou omeletu s medem a Nicole ovesné mléčné müsli s jablky. Po sbalení míříme do Namchee Bazar, nedaleko Jorsale začíná národní park Sagarmatha, který je zapsán v UNESCO, před vstupem se musí každý s permitem nechat zapsat a orazítkovat, na tabuli se dozvídám, že loni park navštívilo 30000 lidí. Po včerejším 5h výšlapu s 20kg batohem se cítím ok. Při prudkém výšlapu napínám spodní nohu, na okamžik se zastavím (z dolní na horní nohu přesouvám váhu). Důležité je zkoordinovat dech s chůzí. Jsem ze všech nejpomalejší, ale můžu jít hodiny bez zastávky. Lidi, kteří spěchají nahoru, jsou na zastávce vyčerpaní, ve finále jsme v kempu vždy první:-) Docela užitečná rada, kterou jsem dočetl v průvodci Nepálu. Po cestě překračujeme několik visutých mostů z lana přes řeku Dudh Koshi Nadi, dále trasa pokračuje nad soutokem dvou řek na visutém mostě v závratné výšce. Nicole to statečně zvládla, já jsem na mostě vydržel asi minutu stát a fotografovat. Když jde nosič s nákladem, pěkně to houpá:-) Za mostem je řada strmých a nesouměrných schodů, když potkáte jaky, je lépe počkat. Stává se mnohokrát, že jak nezvládne a spadne do propasti… Po náročném výšlapu před Namchee Bazar poprvé spatřujeme v dálce nejvyšší horu Mount Everest. Máme štěstí, že je od včerejška slunečné počasí (přes den je teplo jako v létě). V Namchee Bazar okolo poledne hledáme nějaké levné ubytování, nakonec se usadíme v hotelu Sharpa Village za 100Rs/osoba/den. Hned se naobědváme (jačí maso s hranolky) a domlouváme se, že dnes je aklimatizační odpočinkový den. Zkouším zjišťovat všechny internet café, kolik stojí hodina. Nakonec se mi daří zkopírovat 2 cestopisy z mobilu na počítač (psát cestopis přímo na počítači by vyšlo pěkně draho). Nakonec po usmlouvání místo 400Rs platím 300Rs (40 minutové sezení). V lodžii propočítám peníze a zjišťuji, že až budeme výš, budou lodžie a jídla dražší, raději vyměním 260$ na 18200Rs (rupie). Po procházení tržiště píšu opět dnešní cestopis. Večer si budu číst nebo s Troy a Nicole hrát karty. Zítra máme v plánu dojít do Khumjung s nadmořskou výškou 3780 m.n.m., další den do Dole, další do Pangha, když to s aklimatizací dopadne dobře, buď v sobotu nebo neděli budeme na vrcholu Gokya. Momentálně na 10-13dní budu bez internetu (se satelitním telefonem to stále zkouším, bezúspěšně, asi mi ve Vodafone špatně zkontrolovali, zdali je funkční na síti Thuraya). Ale nebojte se, jsem ve společnosti dobrých lidí (s Troy a Nicole).

Odlet do Lukly

Budík jsem si nařídil na 6h, po snídani (medové müsli a ovocný džus, který jsem si koupil včera večer) balím a v 6:45 jdu na smluvenou schůzku v recepci. Taxíkem se přesouvám k letišti, kde je pěkně narváno, prodírám se davem lidí k odbavovací přepážce Yeti Airlines. Dozvídám se, že budu muset asi hodinu počkat, pro jistotu jsem si zašel do informační kanceláře, abych si ověřil, zdali mají mé jméno v seznamu. Vše ok, trpělivě pozoruji lidi, jak se polohlasitě navzájem překřikují. Skupina, která odlétá před námi, má vyřízené letenky a jelikož dnes je hezké počasí, jsem si jistý, že poletím. Za chvíli se ke mě připojuje mladý manželský pár z Kanady, ptám se jich, jestli také v 9:20 letí. Seznamujeme se a zjišťujeme, že máme stejnou cestu, do Gokya a do základního tábora:-) Musím se tomu smát, jak je svět malý:-) Domlouváme se, že půjdeme celou dobu společně, akorát odlétají z Lukly o den dříve. V půl 10 dostáváme letenky a hurá do čekací haly, v 10 nás svolávají do autobusu mířící k letadlu Dornier. Vybral jsem si první sedačku za piloty, abych mohl sledovat dění v pilotní kabině, studuji budíky, přepínače a knoflíky, vše je mi podvědomě známé, studuji pro jistotu, kdyby pilot náhodou omdlel, tak řízení převezmu sám:-) Start byl řvoucí (dvouvrtulové letadlo), odlepili jsme se v 10:50 a před 11:10 vidím šikmou přistávací dráhu. Přistání bylo bezproblémové a záživné. Po vystoupení cvakám ostošest, takové letiště je velmi vzácné:-) Policajt mě pořád otravuje a vyhání, ale já se nedám odbýt. Nakonec říkám okay a usmívám se:-) Přebíráme batoh a hurá na Mount Everest. První výšlap jsme začali klasicky normálně, došli jsme až k Monjo, kde jsme se v třílůžkovém pokoji ubytovali. Večeříme špagety a vyprávíme si o cestování (manželé cestují kolem světa od ledna), po Nepálu se chystají do Tahiti. Bylo to příjemné poslouchat… Unaveni jsme si objednali na zítřek v 7:00 snídani, abychom byli ready a šli do spacáku. Zítra máme v plánu dojít do Namchee Bazaru, pak se teprve uvidí, co a jak dále.

Pobyt v Kathmandu

Včera večer jsem v hotelu zcela náhodou potkal sympatickou australanku Jesslee a slečnu Ingrid, domlouvali jsme se, že půjdeme ráno k nedaleké a příjemné restauraci, kde si dáme snídani. Ráno jsem se příjemně po vydatném spánku probudil a koukám na strop, říkám si, proboha, kde to jsem:-) Hned kouknu z okna, div jsem nezavadil o kus elektrického drátu a čumím na všemožný bordel:-) Naštěstí to není cítit, poněvadž u každého obchodu jsou vonné tyčinky a tak to všude příjemně voní. S dámskou společností se přesouváme na snídani, objednávám misku jogurtu s nepálským čajem. Při tom si konverzujeme (ústně a písemně) o životě a způsobu života v Nepálu. Od Jesslee se dozvídám, že je učitelka (special education teacher) a otvírá školu pro děti (intellectually impaired children Autistic). Po snídani vyzvedávám letenky do Lukly, objednal a zaplatil jsem je z domova před týdnem a včera jsem koukl do výpisu mBank, že ty peníze dorazily už včera, neuvěřitelné, souhra náhod, vše to zapadá. Po obědě (pizza, raději klasické jídlo, neb nebudu před treekingem zkoušet s nepálským, indickým a thajským jídlem experimentovat) jdu shánět permity. Po optání u prvních pěti poboček jsem byl neúspěšný, od včerejška do středy je nepálský svátek a ještě v neděli, žádná sranda, ale nevzdávám to a pokračuji v hledání. Po patnáctém pokusu jsem narazil zcela náhodou na jednoho zkušeného nepálského trekaře, prý mi nabízí za 3000Rs (40$) permit, problém je, že musí s fotokopií pasu k úřadu. Váhám, ale po pár minutách konverzace mi intuice velí mu věřit, tak mu dávám peníze a za 3h si mám hotový permit vyzvednout. Procházím rušnou ulicí a fotím oslavu, hned si zvykám na uhýbání před auty, koly a motorkami. V jednom obchodě kupuju teplý nepálský pletený kulich a rukavice. S Ingrid se navzájem fotíme, jak v tom vypadáme. Škoda, že nemám více času s ní pohovořit:-( Pod hotelem v internetové kavárně píšu blog ze včerejška a pročítám maily. Čas letí a koukám, že už je čas vyzvednout permit (povolení ke vstupu do národního parku). Opět mě nepálec nezklamal a dodržel slovo. Jásám radostí a moc mu děkuji, popřál mi šťastnou cestu. Takže formality vyřízeny, zbývá jen modlit se za pěkné počasí a hurá do hor! Oznamuji to Jeslee a Ingrid, ty měly velkou radost, opět se rozproudila živá debata, docela se u toho hihňáme, jelikož moc výslovnost angličtiny neovládám, ale aspoň je to sranda:-) Po debatě se přesouvám do města se řádně posilnit před zítřejším přesunem do Lukly, letadlo letí v 9:30 (5:30NC). Tak mi držte palce…

Namasté!

Ráno po arabské snídani pomalu balím a s recepční domlouvám odvoz taxi k letišti za 25 dirhamů. Po odbavení batohu a vyzvednutí letenky jdu k celní kontrole, po vrácení víza dostavám razítko k opuštění SAE (bez něj bych nemohl hned zemi opustit). Asi půl hodiny pozoruji a fotografuji z café bar startující a přistávající letadla, pak se přemísťuji do čekací haly. Poté se busem přesouváme k letadlu, po vystoupení z busu a před nástupem do letadla zkouším fotit letadlo A320 společnosti Air Arabia, najednou pociťuji, jak mi někdo klepe na rameno, od něj zjišťuji, že mám okamžitě schovat foťák, neb přijíždí policejní auto :-) Úsměv na mých rtech pomalu mizí, ale neztrácím odvahu. Než policajt vysloví par nesrozumitelných slov, hned naznačím „sorry“ a foťák hned schovám do batohu, asi po minutovém vyjednávání jsem úspěšně bitvu vyhrál a běžím nastoupit jako poslední cestující do letadla plného Nepálců :-) Stačil jen malý krůček a bůhví jak by to asi celé dopadlo? Raději o tom nepřemýšlet… Let za světla byl zajímavější k pozorování himalájských hor, schválně jsem si zvolil místo u levého okna (5A). Letěli jsme podél pobřeží Iránu, Pákistánu a podél rovnaté Indii. Před 18h (14:00NC) jsem si všiml za pohasínajícího slunce himalájských vrcholků a poté za půl hodiny jsme se koly dotkly nepálské země. Po vyplnění víza za 40$ dostávám do pasu vstupní povolení, vyzvedávám batoh a mířím k východu, kde čeká několik vyhaněčů, bez potíží davem procházím a v dálce vidím cedulku s mým jménem a příjmením :-) Malému klukovi kývnu jako na znamení, že jsem to já, nastupujeme do starého křápu a za tmy vyrazíme do centra bordelu (jezdí se vlevo, předjíždí se v zatáčce, předpisy na křižovatce se nedodržují atd.). Párkrát jsem měl pocit, že se srazíme, ale nepálci to mají dobře v malíku vytrénované. Po ubytování v hotelu a vzpamatování se z lehkého šoku objednávám naproti hotelu v restauraci špagety a pivo Tuberg. Po malé vycházce (radši dál bez mapy jsem nešel) jdu raději vyzkoušet satelitní telefon, bohužel bezúspěšně :-( A jelikož mi mobil také nefunguje :-( posílám z internetového hotelu zprávu mamce. Poté se odebírám do říše snů, zítra mě čeká perný den s vyřizováním různých formalit, jsem zvědavý, jak se s tím vypořádám…