Z Namchee Bazaru do Thami

K ranní snídani si dávám cinnamon roll, plain chapati with jam a milk tea. Při čekání, až slunce vyleze z hor, si studuji cestu do Thami, kterou mám dnes v plánu dojít. Po sbalení věcí jdu sehnat na tržišti větší mapu za nějakou dobrou cenu, u jedné paní jsem našel výbornou mapu s měřítkem 1:60000 za cenu 400Rs. Po několikátém smlouvání jsem ji ukecal za 180Rs. Oproti nákupu v ČR jsem ušetřil pár stovek. Rada zní: smlouvat, smlouvat, smlouvat a trpělivě cekat:-) Poté jdu rozměnit dolary na rupie, aby mi stačily až do Lukle. V Kathmandu si pak vyberu z bankomatu (pokud vím, jsou tam 3 bankomaty). V půl 10 vyrážím směr západ. Cesta příjemně utíká, neb je teplo a s batohem jsem sžitý. Ve vesnici Thamo spatřuji dráty elektrického vedení, které vedou do Khumjungu a Namchee Bazaru. Z průvodce se dozvídám, že tu byla původně elektrárna, která byla v roce 1985 smetena povodní. Z tohoto důvodu byla přesunuta daleko proti proudu do vesnice Thami. Cestou si posilňuji kokosovou tyčinkou Bounte a pomalu doháním velkou skupinu s průvodcem vpředu, která pochoduje jak kuřata za slepicí. Při pochodu si v hlavě promítám, jestli je lepší jít sám nebo s někým. Být sám jako fotograf má největší výhodu svobodného pohybu a hlavně má čas s focením experimentovat. Když si vzpomenu, jak jsem musel neustále dohánět Troy a Nicole. Pomalu se krajina otevírá doširoka s tekoucí řekou po levé straně v hlubokém údolí. Za chvíli v dálce vidím ocelový most nad vodopádem, po přejití a focení pár snímků si všimnu nahoře karavanu jaků, kteří se za zády práší. Raději jdu stranou a čekám, až z některých jaků přejde most. Zkouším na dlouhé ohnisko vytvořit z kopce dolů zajímavý snímek. Po vyšplhání strmého kopce konečně dorazím do vesnice Thami, kde na první pokus jsem úspěšně našel lodžii za prima cenu (100Rs). Hladový jak vlk si objednávám macaroti s tuňákem a sýrem. Bohužel v Nepálu nemají ryby tak se aspoň spokojím s tuňákem. Po obědě jdu s foťákem a čajem v termosce do kláštěra v horách, cestou míjím skupinu školáků, kteří se ze školy vracejí do svých domovů. Se mnou k cestě nahoru se připojuje malý klučík věkem asi 5-6let, když ho dohoním, jeho malé nožky pomalu zrychlují. Stále je vpředu a každou chvíli se na mě otáčí, jestli jsem v jeho patách. Asi jsem mu nějak sympatický. Najednou vidím, jak po dojedení sušenek cpe kameny do obalu a hází do vzduchu. Mračím se na něj a zkouším anglickými slovy, že se s odpady takhle nedělá. Ten zmetek se jen usmíval. Před klášterem se s ním rozloučím a po schodech stoupám do vchodu kláštěra. Po pár zdařených snímcích kláštěra a jeho okolí slušně požádám jednoho mnicha, který na terase hovoří s dalšími mnichy, jestli mohu s dovolením vstoupit do buddhistického kláštěra (při tom s poklonem sepnu obě ruce). Normálně turistům není dovolen vstup dovnitř, ale po požádání je to možné. Zuji se a po odhrnutí závěsu uvnitř pociťuji zvláštní vůni a s poklonou zdravím asi 18 mnichů oděných do červeného hávu. Všechny oči se upínají na mě, co asi tady pohledávám:-) Hned si vedle závěsu sednu a nehybně upírám oči na svatou sochu. Mniši pokračují dále v meditování, já se též připojuji. Po nějaké době slyším bubny a zvuky pocházející z pětimetrové roury (nevím jak se tomu říká). Velmi zajímavá souhra různých zvuků lahodícím uším. Vedle mnicha zkouším marně číst modlitební texty neboť jsou psané nějakými sypanými znaky a čte se zprava doleva. S naplňujícím pocitem vstávám a před zraky mnichů se ukloním a pozpátku jdu vchodem ven. Na focení nebylo žádné pomyšlení, to bych se docela styděl. Se západem slunce se pomalu vracím do lodžie, kde si objednávám polívku a poté fried momo (něco jako zeleninové knedlíky). Ty výborně chutnaly, s čajem si píšu deník a půjdu asi brzy do hajan. Zítra mě čeká náročný přesun přes horu s prudkým klesáním do vesnice Toktok.