Po návratu z pralesa se můj pobyt v Nepálu již pomalu blížil ke konci, rozhoduji se prozkoumat dva nejčastěji navštěvované kláštěry v Kathmandu. Ráno po vydatné snídani (masala omelete with masala tea) nastupuji ve smluvenou dobu do taxíku. Během jízdy zkouším natáčet, jak vypadá ranní rušný provoz. S taxikářem je docela sranda, bavíme se o provozu a kolik dopravních nehod se stane za den (kupodivu moc toho není, asi jsou nepálci v manévrování šikovnější než my v Čechách). Před vstupem do Pashupatského kláštěra platím poplatek 500Rs a vstupuji nedaleko hlavní brány do krásné zahrady, která je určena pouze pro hinduisty (bohužel tam chybí upozornění v angličtině), naštěstí mi upozornil jeden nepálec, který mi ukázal správnou cestu a začal mi dělat průvodce. Toto významné hinduistické místo se rozkládá kolem posvátné řeky Bagmati a je nejvýznamnějším poutním místem pro všechny hinduisty v celém Nepálu. Na zalesněném kopečku je obrovské množství chrámků a stavbiček zasvěcených Sivovi a okupovaných stády záludných opic. Dole u řeky jsou spalovací gháty, spaluje se neustále několik mrtvých najednou, proces je vidět v různých fázích: na nosítkách se přinese zabalené tělo posypané květy, rodina se rozloučí, pak na hranici z dřeva probíhá spalování několik hodin, aby byl nakonec popel rozprášen do řeky. Po plechové střeše nad gháty skákaly a rámusily opice, před gháty ze sotva tekoucí říčky pár chlapíků s bidly čistilo bordel z vody. Nedaleko tohoto místa s průvodcem navštěvujeme ubytovnu pro staré a nemocné hinduisty, které navštívila i matka Tereza. Zvláštní místo, kde je řada lidí nemocných s vážnými chorobami (někteří návštěvníci se bojí jít dovnitř, aby se něčím nenakazili). Nedokážu vylíčit či popsat, co jsem během krátké doby spatřil a cítil. Kdo neuvidí, neuvěří. Obdivuji lidi, kteří dokážou přes různé nemoci dále žít a smát se.
Po tomto otřesném zážitku se s průvodcem (jeho sestra pomáhá lidem jako zdravotní sestra) loučím a dávám mu za dvouhodinový vyklad 500Rs. Dále jsem pokračoval pěšmo asi 2km předměstím do nedalekého Boudhanatského kláštěra, jedné z největších stúp na světě. Byla postavena před 1500 lety na obchodní trase z Tibetu do Indie, po obsazení Tibetu Čínou se stala významným poutním místem tibetských buddhistů. Stupa je skutečně monumentální, samotná se skládá z několika teras po kterých se dá střed obcházet v různých výškových úrovních. Věřících a mnichů je všude mnoho, obcházejí ji, točí modlitebnými mlýnky a navštěvují svatyně, v kterém jsem asi půl hodiny meditoval. Stupa je uprostřed náměstí obklopeného střešními restauracemi a v blízkém okolí se také nachází plno tibetských kláštěrů, v jednom má své sídlo cinilama - po dalajlamovi a panchenlamovi třetí nejvyšší tibetský hodnostář. Je to velice příjemná a klidem naplněná čtvrť, tibetská kultura a duch je zde živoucí jak nikde jinde. V jedné restauraci si dávám cappuccino s koláčem, při čekání přichází mladá němka, která mě požádala, zdali si může k mému stolu přisednout. Samozřejmě jsem jí dovolil a od ní se dozvídám, že pomáhá malým dětem v Tibetu a Nepálu. Po půlhodinové konverzaci se s ní loučím, po pár zdařených snímcích tohoto krásného místa se nerad loučím a nastupuji ve smluvenou dobu v 18h do taxíku (mezi několika sty auty jsme se hned na silnici našli, zcela náhodou). Po dobré večeři v italské pizzerii jdu do internet café, kde potkávám usměvavou australanku Jesslee. Spolu si vyprávíme své zážitky, byla nedávno v Kašmíru. Po debatě si píšu deník do mého cestovatelského blogu a prohlížím dnešní fotky…
Žádné komentáře:
Okomentovat