Statistika mého horalského výstupu

Během mého putování po horách jsem zaznamenal výšku a čas každodenního výletu.

Čekání na poslední let a návrat do Prahy

Po včerejším dopsání deníku na mobilu posílam Atě článek, aby mi ho aktualizovala na internetu (jak jsem se později dozvěděl, internet jí v tento den nefachčil), protože free wifi na letišti funguje jen s omezeným připojením (jízdní řády letadel). Celou noc jsem četl knížku, pozoroval na tabuli jízdní řády, odpočíval a hrál Solitaire na Xperii. Počítal jsem zbývající čas do odletu a přemýšlím, co ráno budu dělat. Zvažuji jet do města, ale po dlouhém rozvažování jsem si řekl, že nebudu sundávat z velkého batohu fólii, která chrání před zničením batohu a zamaštění různými nečistotami. A také se nevyplatilo jet na pár hodin busem za 7€ tam a zpět. Ráno okolo 7h snídám čaj a jablečný koláč se skořicí (10x8cm za 3€!). Po ní za krásného slunečného počasí pozoruji startující a přistávající letadla. Při tom zkouším fotit na dlouhé ohnisko pár různých letadel a opodál sleduji policajta, jak úspěšně loví taxikáře, kteří nemají v pořádku technický stav svého vozidla. Čas s hřejicími slunečními paprsky příjemně a rychle utíká. Okolo 11h si zažehnávám hlad malou pizou za 6€ a poté se uvelebuji v čekací hale. Už do odbavení zavazadel zbývá pomalu pár hodin... Při čtení knížky najednou upadávám do hlubokého spánku, když jsem se probudil, nemohl jsem si hned vzpomenout, kde jsem a kolik je hodin. Po deseti vteřinách rozkoukání a vzpamatování se hned kontroluji zavazadla a koukám na hodiny, jestli jsem nepromeškal letadlo. S úlevou zjištuji, že spánek, který v mé mysli trval snad věčnost, odehrával jen půl hodiny. S novými přívaly energie jdu zkontrolovat tabuli, abych zjistil, v kolik otvírají odbavovací přepážku. Okolo 2 hodiny odpolední zdravím česky usměvavou letušku u přepážky, kde odevzdávám svůj šestnáctikilový batoh a vyzvedávam letenku. Poté jen s malým batohem jdu do 2 patra shlédnout fotografickou výstavu zajímavých ptáků a expozici o nalezených nejrůznějších historických předmětů v Athénách. Okolo 15h procházím nejpřísnější kontrolou několika expertů a ocitám se v čekací hale. Po pár minutách čekání nastupujeme do letadla (Boeing B737-500) a přesně v 15:55 se odrolujeme ke startovací dráze. Po vzlétnutí pozoruji krásný výhled na řecké ostrovy a odrážející se sluneční paprsky od moře. Tuto podívanou úspěsně zaznamenávám do foťáku a seznamuji se s paní athénankou, která sedí vedle mě. Po svačině nastává nejkrásnější podívaná mého závěrečného posvátného putování na západ slunce. Pohled na ohnivý kotouč nořící se do oranžově červeně zbarvené mořské hladiny lemované tajemnými útesy řeckých ostrovů je rozhodně nezapomenutelný zážitek... Dlouho tuto úžasnou scenérii pozoruji se cvakáním foťáku (ještě že athénanka měla se mnou trpělivost) a dostávám od dalšího cestujícího, který seděl na východní straně, kompakt, abych mu též tu podívanou zaznamenal. Shodou okolností jsme zjistili, že čteme stejnou knížku (The Secret) a smějeme se, jak je svět malý:-) Před 18 hodinou v dálce poznávám noční Prahu, poté pod náma malé vesnice (Velké Přílepy, Suchdol a silnici vedoucí do Horoměřic, kudy jezdím do práce). Po dosednutí letadla na zemi matičky české, vyzvednutí batohu a při čekání na autobus do Velkých Přílep volám mamce, abych oznámil splnění mého velkého snu. Po sprše a dobré večeři v restauraci nedaleko zkouším probrat pár fotek, bohužel po chvilce mé oči mi s víčky těžknou a tak toho nechávám. S únavou a největším uspokojením mého cestovatelského ega ulehávám do říše snů... Kam tentokrát to bude příště?

Myšlenky se stávají realitou aneb velký sen je splněn!

Do Prahy jsem doletěl šťasten v pořádku pln zážitků, více napíšu později, až se z toho trošku vzpamatuji:-)

Loučení s himalájskými velikány hor a odlet do Athén

Včera večer jsem balil asi do 23h, ty nejdůležitější věci jsem raději dal do malého batohu pro případ, kdyby se větší batoh ztratil. Letím totiž do Athén s přestupem ve Sharjahu, takže batoh nechám zapsat do Athén, abych ho ve Sharjahu nemusel znova odbavovat. Ráno jsem se trošku déle prospal a po vydatné snídani v Gaia restauraci nakupuji nějaké dobroty na cestu. V pekárně čekám čtvrt hodiny než přivezou přímo z vyhřáté pece čerstvé a voňavé koláče. Hned bych s chutí snědl skořicový koláč, ale raději ho nechám na oběd. Peníze už mi došly, budu muset vydržet až do mého příjezdu do domova. Před desátou dopolední hodinou se s recepční v hotelu loučím a nasedám do taxíku směr International airport. Cestou potkáváme nákladní auta vezoucích pár maoistů, od taxikáře se dozvídám, že se asi bude konat stávka či demonstrace. O pár minut později se míjíme s kolonou vojenských policajtů. Jsem velmi rád, že dnes už letím domů, navíc se počasí zhoršuje. Taxikáři dávám 500Rs za odvoz a dobrou službu během pár posledních dnů. Prodírám se davem lidí před vstupem do letiště, u přepážky společnosti Air Arabia odbavuji zavazadlo a vyzvedávám letenku. Po vyplnění dotazníku pro odlet procházím vízovou kontrolou a po důkladné prohlídce policií se ocitám před čekací halou. Okolo 13h nastupuji do autobusu a poté do letadla. Asi polovina cestujících byli muslimové a zbytek nepálci. V letadle čekáme o něco déle, neboť v letadle chybí (podle mého doslechu) jeden cestující. Nakonec s jednoapůlhodinovým zpožděním startujeme směr západ. Podle mého propočtu času bych měl následující spoj stihnout jakžtakž akorát. Mezi Kathmandu a Sharjahem je časový posun 1:45. Během letu si objednávám bagetu a cappuccino (koláč jsem už snědl v čekací místnosti), stále hladovím jak vlk:-) Pořád stoupáme výš a výš skrz mraků do té doby dokud se v dálce neobjeví ohnivý kotouč. Se slzou se v oku si v duchu loučím s nepálskými horami a promítám si zpětně můj cestovatelský film. S ostatními cestujícími se kocháme úžasnou scenérií, jak nad bílou sněhovou plání tiše proplouváme… Let trval asi čtyři a půl hodiny, při přiblížení k letišti fotím západ slunce a pozoruji ostatní letadla stojící u odbavovací haly. Posouvám časovou prodlevu na hodinkách a zjišťuji, že do dalšího odletu mám necelou hodinu čas. To bude teda fofr, jsem si jistý, že letadlo stihnu. Po opuštění letadla cítím teplý vánek (aaach!) a spěšným krokem běžím k transfer desk vyzvednout další letenku. Když jsem paní na přepážce ukázal mé doklady a moji rezervaci, nemohla v seznamu cestujících mé jméno najít. Říkal jsem, že to není možné a ať se pořádně ještě jednou podívá, po čtvrthodinovém hledání (a to jsem ji ještě popohnal) nakonec přece našla a letenku mi předala. S úlevou peláším k policejní kontrole a do čekací haly, kde po měsíci zapínám Vodafone v mobilu. Ani ne za čtvrt hodiny nastupujeme do letadla a říkám si, jaké jsem měl štěstí… Stačilo málo a musel bych čekat den na další spoj (a ještě další letadlo z Athén do Prahy). V letadle zjišťuji, že je nějak cestujících poskrovnu (asi 30). Po odlepení z arabské země (raketový start je žúžo adrenalin) se uvelebuji a pozoruji noční město pod námi. Po večeři nám letuška pustila kreslený seriál o Tomovi a Jerrymu (to jsem velice uvítal než nějakého přiblbého akčního filmu, co dávali předtím cestou do Sharjahu). Poté jsem se natáhl pres 3 sedadla a hodinu jsem si schrupnul:-) Asi dvě hodiny před přistáním nám kapitán oznámil, že se musíme připoutat, neb poletíme přes bouřkovou frontu. Říkám si, to bude teda rachot… Naštěstí šikovně bouřku obletěli (z okna bylo vidět z dálky blesky, pěkná podívaná). Po přistání s radostí vyzvedávám batoh (na něj byla oranžová nálepka QUICK TRANSFER, což znamená, že se musí po přistání přednostně a neprodleně přemístit do dalšího letadla). Posouvám dvouhodinový rozdíl na hodinkách, je právě 22:00 athénského času a další spoj mi letí zítra za pět minut 16h. Po smskování mamce, Atě s nespící Kristýnkou, Alešovi si dávám (pěkně drahou) pizzu s brokolicí. Poté se přemísťuji do čekací haly, kde píšu tento deník (předposlední).

Prohlídka opičího chrámu a balení před odletem

Po ranním probuzení si uvědomuji, že dnešní den je poslední. K snídani v mé oblíbené restauraci si dávám míchaná vajíčka se zeleninou, opečené toasty a k tomu můj oblíbený masalový čaj. Poté čekám ve smluvenou dobu na taxikáře, který se vůbec nedostavil. Při čekání se ptám v recepci, kolik budu platit za ubytování v hotelu, abych si přepočítal zbylé peníze, které hodlám odpoledne utrácet při nákupu různých věcí pro mé nejbližší. Zjišťuji, že mi to nebude stačit, budu muset ještě vybrat nějaké z bankomatu. Po půlhodině čekání se rozhoduji vzít jiného taxikáře, aby mě dovezl do buddhistické stúpy Swayambhunath, známé také jako Opičí chrám (Monkey Temple). Leží asi 4 km západně od centra Kathmandu, na kopci plném opic, vede k ní 365 schodů a je odtud vidět celé město jako na dlani. I když je nebe jasné, celé město je zahaleno smogem. Není to takový ten smog, který vytvoří neprodyšnou čepici. Je to smog, který se drží u země a vy jste chtě nechtě nuceni ho dýchat. Kathmandu je město motorek a přeplněných ulic. Obdivuji vsak místní řidiče, cyklisty, motorkáře, rikšaky, ale i samotné chodce. V takovém chaotickém systému bez značek a semaforu by nezvládl jen tak někdo. Pro mě je to trochu mimo mísu. Za celou dobu jsem nezahlédl jediný karambol vzájemně se proplétajících změtí ve vozovce. Navíc se tady jezdí vlevo. Během hodinové prohlídky chrámu a seznámení se s opicema jsem se s výhledem na vzdálené vrcholky hor loučil a šel zpět po schodech dolů. Rozhoduji se jít zpět do centra města pěšky abych si udělal pár snímků jak nepálci žijí v chudé čtvrti města. Při přejití mostu přes řeku Bishnumati se nestačím divit, kolik odpadů se válí u řeky. Cestu zpět do centra nalézám bez bloudění, neb jsem si během ranní jízdy taxíkem snažil zapamatovat orientační body (některé ulice jsou dost podobné). U pekárny si k obědu kupuji malou pizzu a roládu se špenátem, docela mňamky dobrota (stále nemohu dohnat ztracenou váhu, kterou jsem ztratil během trekkingu). Při procházení různých ulic mě někteří nepálci nedají pokoj, nabízejí drogy, žádají o almužnu nebo nabízejí odvoz někam taxíkem či rikšou. Zbytek dne jsem procházel všemi různými obchody, abych porovnával ceny a rozhodl se, za co utratit. V předvečer najednou kupuji všechny věci, neptejte se, jaké:-) Docela se mi daří usmlouvat za nižší ceny (někdy i o polovinu). V jedné čajovně s příjemným pánem si kupuji zásobu pravých nepálských čajů (masala, milk, jasmine, ilam) za dobrou cenu (čím víc, tím líp). Od něj se dozvídám, že mi prodává za nejnižší cenu ve městě, neb některým bohatým lidem dávají až o 15-30% navíc. Po krátkém rozhovoru o sběru a způsobu zpracování čaje si děláme na rozloučenou společnou fotku, děkuji mu za dobrý obchod a od něj dostávám vizitku. Po návratu do hotelu platím v recepci za 4 strávené noci 2200Rs (na den to vychází asi 135Kč) a o pár bloků dále si dávám k poslední večeři špagety s jasmínovým čajem. Opět přepočítávám zbylé peníze, je to tak akorát na zítřejší snídani, taxi k letišti a nějaké dobroty na cestu. Večer pomalu balím, doufám, že dnešním nákupem jsem nepřekročil váhový limit (zbytek vezmu s sebou do malého batohu). V recepci jsem domluvil na zítřejší odvoz taxíkem v 10h dopoledne, letadlo do Sharjahu startuje přesně v 13:30 (10:00NC). Už se moc těším domů:-) A na závěr jedna zajímavost, dnes poprvé od mého příletu do Nepálu bylo celý den zataženo. A pomalu se tu ochlazuje… Aspoň ten aklimatizační přechod mezi různými kontinenty nebude tak tolik bolestivý:-)

Návštěva Pashupatského a Boudhanatského kláštěra

Po návratu z pralesa se můj pobyt v Nepálu již pomalu blížil ke konci, rozhoduji se prozkoumat dva nejčastěji navštěvované kláštěry v Kathmandu. Ráno po vydatné snídani (masala omelete with masala tea) nastupuji ve smluvenou dobu do taxíku. Během jízdy zkouším natáčet, jak vypadá ranní rušný provoz. S taxikářem je docela sranda, bavíme se o provozu a kolik dopravních nehod se stane za den (kupodivu moc toho není, asi jsou nepálci v manévrování šikovnější než my v Čechách). Před vstupem do Pashupatského kláštěra platím poplatek 500Rs a vstupuji nedaleko hlavní brány do krásné zahrady, která je určena pouze pro hinduisty (bohužel tam chybí upozornění v angličtině), naštěstí mi upozornil jeden nepálec, který mi ukázal správnou cestu a začal mi dělat průvodce. Toto významné hinduistické místo se rozkládá kolem posvátné řeky Bagmati a je nejvýznamnějším poutním místem pro všechny hinduisty v celém Nepálu. Na zalesněném kopečku je obrovské množství chrámků a stavbiček zasvěcených Sivovi a okupovaných stády záludných opic. Dole u řeky jsou spalovací gháty, spaluje se neustále několik mrtvých najednou, proces je vidět v různých fázích: na nosítkách se přinese zabalené tělo posypané květy, rodina se rozloučí, pak na hranici z dřeva probíhá spalování několik hodin, aby byl nakonec popel rozprášen do řeky. Po plechové střeše nad gháty skákaly a rámusily opice, před gháty ze sotva tekoucí říčky pár chlapíků s bidly čistilo bordel z vody. Nedaleko tohoto místa s průvodcem navštěvujeme ubytovnu pro staré a nemocné hinduisty, které navštívila i matka Tereza. Zvláštní místo, kde je řada lidí nemocných s vážnými chorobami (někteří návštěvníci se bojí jít dovnitř, aby se něčím nenakazili). Nedokážu vylíčit či popsat, co jsem během krátké doby spatřil a cítil. Kdo neuvidí, neuvěří. Obdivuji lidi, kteří dokážou přes různé nemoci dále žít a smát se. Po tomto otřesném zážitku se s průvodcem (jeho sestra pomáhá lidem jako zdravotní sestra) loučím a dávám mu za dvouhodinový vyklad 500Rs. Dále jsem pokračoval pěšmo asi 2km předměstím do nedalekého Boudhanatského kláštěra, jedné z největších stúp na světě. Byla postavena před 1500 lety na obchodní trase z Tibetu do Indie, po obsazení Tibetu Čínou se stala významným poutním místem tibetských buddhistů. Stupa je skutečně monumentální, samotná se skládá z několika teras po kterých se dá střed obcházet v různých výškových úrovních. Věřících a mnichů je všude mnoho, obcházejí ji, točí modlitebnými mlýnky a navštěvují svatyně, v kterém jsem asi půl hodiny meditoval. Stupa je uprostřed náměstí obklopeného střešními restauracemi a v blízkém okolí se také nachází plno tibetských kláštěrů, v jednom má své sídlo cinilama - po dalajlamovi a panchenlamovi třetí nejvyšší tibetský hodnostář. Je to velice příjemná a klidem naplněná čtvrť, tibetská kultura a duch je zde živoucí jak nikde jinde. V jedné restauraci si dávám cappuccino s koláčem, při čekání přichází mladá němka, která mě požádala, zdali si může k mému stolu přisednout. Samozřejmě jsem jí dovolil a od ní se dozvídám, že pomáhá malým dětem v Tibetu a Nepálu. Po půlhodinové konverzaci se s ní loučím, po pár zdařených snímcích tohoto krásného místa se nerad loučím a nastupuji ve smluvenou dobu v 18h do taxíku (mezi několika sty auty jsme se hned na silnici našli, zcela náhodou). Po dobré večeři v italské pizzerii jdu do internet café, kde potkávám usměvavou australanku Jesslee. Spolu si vyprávíme své zážitky, byla nedávno v Kašmíru. Po debatě si píšu deník do mého cestovatelského blogu a prohlížím dnešní fotky…

Návrat z pralesa do rušné části města Kathmandu

V noci jsem se probudil se silným pocitem močit (k večeři jsem si dal skoro litr piva Everest na dobré strávení) a potom jsem opět hned usnul jako mimčo:-) Ráno před svítáním se probouzím příjemně naladěn na nový den a těšící se na dobrou snídani. Dnes je v plánu výlet do ptačí říše. Po vydatné snídani (jogurt s müsli, omeleta s toastem a milk tea) s Momo vybaveni dalekohledem a knižním průvodcem ptačího zvěřctva vyrážíme do národního parku. Cestou vedle řeky fotím 3 slony, jak se z řeky napájí. Za záhybem řeky vstupujeme do národního parku, kde během této doby mi Momo tiše ukazuje na různé ptáky sedící na koruně stromu či letících nad pralesy. Spatřili jsme i obrovského ptáka s velkým zakřiveným zobákem (Great Hornbill) a oněměli jsme nad zajímavými slunečnými paprsky hrajícím si s korunami stromů. Po 8 hodině je pozorování ptáků skoro u konce, jelikož už je slunce pomalu vysoko a někteří se uchylují do stínu nebo někam jinam. Protože jsme kousek od sloní farmy a času do mého odletu je ještě dostatek, rozhoduji se podívat za slony, kteří právě holdují bambusovým výhonkům. Na zpáteční cestě vedle řeky spatřujeme na pěší stezce dlouhou kunu, jak mizí ve vysoké trávě a stavujeme se u stánku, kde si s Momo dáváme na rozloučení Milk Tea. Po debatě s místními lidmi a pozorování dění okolo je čas se vrátit do hotelu. S Momo se loučím a děláme si společnou fotku, poté mu dávám do ruky odměnu (300Rs), měl z toho viditelnou radost, neb pro něj to byla skoro týdenní výplata. V lodžii při mytí nohou (do safari jsem si bral jen sandály) si všimnu na mé noze pijavice velké asi centimetr, jak se do mě zavrtává. Opatrně ji vyndávám, hned vydezinfikuji (s sebou jsem si vzal motolékárničku) a přelepím páskou, aby se tam nedostala nečistota. Raději pijavici ukazuji majiteli tohoto podniku, jestli není neškodná. S úsměvem říkal, že to nic není a s velkou úlevou se vracím balit věci. Úderem 10h se loučím s celým personálem a s poláky nasedávám do korby džípu mířícího do Bharatpuru k letišti, kde se loučíme s majitelem a všichni okolo 11:45 nastupujeme do letadla mířícího do hlavního města Nepálu. Během letu jsem pozoroval, jak se krajina pod námi mění a za 18 minut v dálce spatřuji přistávací dráhu (seděl jsem úplně vzadu, tak jsem měl dobrý výhled na křidélka a podvozek). Po dosednutí a odrolování do určeného místa nastupujeme do busu, který nás zaveze na kraj letiště. S poláky se loučím a volám taxi, cestou taxikář šikovně objel všechny zácpy a ani ne za půl hodiny jsem byl v hotelu. Po obědě (mix pizza) si dopíšu včerejší deník a poté v internet café aktualizuji můj cestovatelský deník. Po krátkém zdřímnutí jdu do města na malý nákup a na průzkum dalších neprozkoumaných míst. Zcela náhodou jsem objevil výbornou pekárnu, kde jsem si koupil velký skořicový koláč (co dělá i moje mamka, ale 3x větší), fakt dobrota. Poté se vracím zpět k hotelu a nad mapou města přemýšlím, co se dvěma volnými dny? Nakonec se rozhoduju zítra vyrazit do východní části města nedaleko letiště se podívat do Pashupatského a Boudhanatského kláštěra. Bohužel odtud je to daleko asi 7km, tak jsem se na recepci domluvil na zítřejší dopoledne odvoz taxi za 300Rs. Po dobré večeři (italské špagety), pozorování lidí, jak pomalu před zavřením svých obchodů z regálu uklízejí své zboží, jdu zpět do hotelu dopsat dnešní deník a s padajícími víčky též padám do hlubokého spánku…

Velký safari den

V půl sedmé přišel průvodce zaklepat na dveře (tou dobou jsem byl již vzhůru) a oznámil mě, že ranní pojídání začíná přesně v 7h. Na snídani si pochutnávám na pomerančovém džusu, cornflake s mlékem, vaječné omeletě s krásně vypečeným toastem a milk tea. Po posilnění jdu s Momo vybavený bambusovou holí vstříc dobrodružství, máme v plánu sjíždět řeku na vydlabané kanoi ze dřeva. Cestou k řece půjčuji od něj bambusovou hůl a zkouším její pevnost, je tvrdá jak baseballová hůl. Ptám se ho, na co ji budeme potřebovat? Odvětil mě, že půjdeme do džungle a že tam možná potkáme tygra nebo nosorožce. Můj úsměv mi hned zmrznul s představou, že budu před divokými zvířaty utíkat nebo tygrem sežrán zaživa. Průvodci hodně věřím, má za sebou léta zkušenosti. U řeky Momo platí vojenskému policistovi vstupní poplatek do přírodní rezervace a s dalšími lidmi nastupujeme do kánoe. Po opuštění břehu začíná mé adrenalinové dobrodružství, o kterém jsem léta snil poznat divoká zvířata nablízku. Kanoe se tiše nechá unášet proudem řeky kormidlovaná hnědým opáleným nepálcem. Dva průvodci (Momo a další průvodce pro ostatní lidi) vpředu nám ukazují a upozorňují na různé ptačí zvěřctvo. Po půl hodině najednou Momova ruka ukazuje na krokodýla, který se nehybně vyhřívá na slunci. Daří se mi udělat pár hezkých úlovků. Po necelé čtvrt hodině připlujeme k břehu, kde s Momo vyrážíme do divoké džungle. Od něj dostávám užitečnou radu, že se mám držet za jeho zády, být potichu (vypínám stabilizátor na objektivu) a v případě nebezpečí utíkat někam na strom (což v okolí požehnaně nebylo moc) nebo někam do houští. Pevně utahuju přezky batohu, opasky na sandálech, zesiluji hlasitost na sluchadlech a kývám na Momo, že jsem ready. Po pár metrech spatřujeme první stopu tygra, který se zřejmě brzo ráno šel napít z řeky. Po jeho šlépějích pokračujeme velmi potichu s napnutým sluchem, ani ne po pár minutách spatřujeme něco tmavého v dálce, jak se mezi vysokými rostlinami řítí od nás někam pryč. Momo usoudil na mladého nosorožce, což měl pravdu, neboť o kus dál jsme našli čerstvý bobek. Škoda, že nám utekl, přál jsem si ho vidět zblízka. Cestou jsme byli stále napnutí a čekali jsme koho dalšího potkáme, bohužel štěstí nám moc nepřálo, potkali jsme jen malé zvířectvo nablízku (podobné divokému praseti, jelena s parohy a pár různých ptačích zvířat). Po záživném výletě se spokojíme s návštěvou sloního parku, poprvé zblízka spatřuji roční slůnátko, které je tak neuvěřitelně roztomilej:-) a prosebně žádám Moma, aby mě společně se slůňátkem vyfotografoval. V parku je nejméně 15 slonů, kteří jsou řetězy připoutáni ke kůlu, kromě slůňátek, kteří se volně pohybují. Po tomto setkání se zajímavým druhem zvířectva se odebíráme k řece, kde Momo volá k odvozu na druhou stranu řeky. Tam na nás čeká řidič džípu, který nás zaveze zpět do hotelu. Po příjemné a krátké pauze se odebíráme s Momo k nedaleké řece, kde se sloni koupou. Někteří turisté mohou na požádání majitele slona vlézt na hřbet a nechat se dlouhým chobotem osprchovat. Toto úžasné divadlo se pokouším zaznamenávat na digitálním záznamu a rozhoduji se, že se také se slonem vykoupu:-) Mezi několika slony mám vyhlídnutého jednoho, který je ze všech asi nejšikovnější a nejposlušnější, volám majitele, že o sprchu mám zájem. Momovi už dávno věřím a přenechávám mu mé doklady včetně money a prosím ho, aby mě při tomto cirkusu vyfotografoval. Lezu na hřbet slona a na povel majitele dostávám neuvěřitelnou sprchu, že jsem málem spolykal i džbán vody:-) Se slonem se poté ponořím do hlubin vody, jak úžasné! Po několikátém vydovádění jsem byl s vodní radovánkou spokojený a chci dát majiteli 200Rs (výše částku si může každý volit dle své libosti). Naznačuje mě, že mám dát money do chobotu, nevěřícně s otevřenou pusou zírám, jak money putuje dále k majiteli, který sedí na hřbetu. S údivem a s úsměvem se s majitelem loučím a s Momo se vracíme zpět. Cestou potkáváme mladého rybáře s úlovkem ryb, rozhoduji se, že celý úlovek koupím za 190Rs. Na malé rybičky (přesný druh netuším) jsem měl velkou chuť. Moma prosím, aby předal ryby kuchaři a že je chci k obědu jako bonus. Po polévce (asi hrachové) dostávám vepřové s hranolky, zeleninovou oblohou včetně ryb. S mamutím hladem se na to vrhnu jak tygr na ulovenou kořist. S plným pupíkem a v alkoholovém opojení se přesouvám do altánku, kde si asi hodinu zdřímnu. Úderem 3h s dalšími lidmi (jak jsem se později dozvěděl, byli to poláci) se přesouváme do přírodní rezervace. Majitel nás navede na schodový můstek, odkud lezeme na hřbet slona (na korbu se vejde max. 4 lidí) a začíná sloní výlet do neznámé džungle. Měli jsme obrovské štěstí, viděli jsme krásnou samici nosorožce s mládětem, jak spokojeně přežvykují. Najednou samice zpozorovala jednoho turistu, který dělal kravál a rozhodla se s mládětem toto místo opustit. Naštěstí jeden majitel slona (celkem bylo asi 6 slonů) dokázal slonovi dát povel, aby svým tělem ji zahradil cestu. Všech 6 mohutných těl tak společně vytvořilo kruh, kde uprostřed se nerušeně pásly 2 obrněné tanky. Na tuto podívanou jsme se vydrželi dívat asi čtvrt hodiny, pak jsme je nechali na pokoji a pokračovali jsme dále. V husté džungli jsme museli několikrát odhrnovat větve a dávat pozor, aby jsme nezůstali viset na stromě:-) Viděli jsme nespočet různých zvířat včetně opic. Po tomto úžasném zážitku se západem slunce se vracíme po silnici až k hotelu, kde po dřevených schůdcích opouštíme a se sloni se loučíme. Majitel hotelu nás zve na malé občerstvení (sušenky s milk tea), poté osamocen a s foťákem jdu naposledy k řece se loučit se západem slunce ponořeném do červené lázně. Počítám mé zbývající dny k odjezdu do mého domova a se slzou v oku se pomalu vracím zpět… K večeři si s poláky dáváme rýži s polévkou, kari masem a různými zeleninovými oblohami. Po živé debatě, vyprávění svých zážitků a s plným žaludkem se s personálem loučím a jdu příjemně unaven do říše zvířecích snů…

Odlet do národního parku džungle Chitwan

Po příjemném spánku a ranní hygieně se pomalu balím, s sebou beru jen malý batoh (velký batoh nechám v recepci). V kanceláři zkouším úspěšně zálohovat fotky z první karty foťáku do karty mobilu. Poté se odebírám do nedaleké restaurace, kde jsem si dal výbornou anglickou snídani s matela tea. Ve smluvenou dobu v 10h jedu s již známým chlapíkem taxíkem k letišti, kde u společnosti Buddha Air vyzvedávám letenku. Odlet je okolo 11:40, bohužel letadlo z Bharatpuru ještě nedorazilo a tak jsem se musel 2h obrnit trpělivostí (pozoroval jsem dění u odbavovací haly, některým lidem praskly nervy a začali se hádat s personálem letiště). Okolo 13:20 nás svolávají a nastupujeme do autobusu, který nás dovezl k letadlu. Let trval přesně 18 minut (pořád je to lepší než se trmácet několik hodin v nepohodlném autobuse). Po přistání ucítím závan tropického vzduchu (odhaduju asi na 35°C) a v dálce vidím nepálce, který v ruce drží cedulku s mým příjmením. Nastupuju do džípu s názvem Hotel Jungle Lodge na kapotě a míříme do asi půl hodiny vzdáleného národního parku a hotelu. Tam mě pan majitel s úsměvem vítá a v restauraci mě mladý kluk označuje na čelo červenou tečku a dostávám kytku:-) K obědu mi dávají polévku, kuře s hranolky a milk tea. Po ubytování v krásné lodžii a pauze okolo 4h jdu s průvodcem na krátkou procházku vesnicí, kde je muzeum národního parku a poté kousek do džungle, kde v životě poprvé vidím v přírodě ohromného slona. S průvodcem (jmenuje se Momo) se během pěší procházky seznamujeme a před 5 hodinou dojdeme k řece, kde rybáři zkoušejí pomocí sítí chytit ryby, a pozorujeme úchvatný západ slunce nad džunglí. Toto krásné divadlo dlouho sleduji s foťákem v ruce a nabíjím si svoji zásobu energii. S Momo se pomalu po tmě vracíme zpět, kde na mě čeká večeře. Po česnečce jsem napnutě zvědavý, co mi dobrého přinesou, nestačím se divit, přinesli mi úplně samou večeři jako co jsem si objednal včera k večeři, jačí maso s hranolky a zeleninovou oblohu. Přesně na té samé pánvi, pod ním dřevené prkno s párou:-) V duchu jsem se musel smát, protože je to mé oblíbené jídlo. S graciézností si pomaloučku každý kousek jídla vychutnávám, opodál mě sleduje můj kuchařský sluha, jestli je potřeba dolít pivo či něco k mému přání přinést. Připadám si jak v královském paláci:-) Po zaplnění žaludku se odebírám do velké haly, kde začíná kulturní večerní program Tharu. Domorodí obyvatelé za bubnujících zvuků předvádějí různé umění svých tanců na všechny možné způsoby. Po skvělém vystoupení se odebírám unaven a příjemně naladěn do postele s moskytiérou se vyhajinkat.

Z Monjo do Lukly a nečekaný odlet do Kathmandu

Po brzkém ranním vstávání a rozcvičce snídám omeletu se sýrem. Po sbalení věcí a zaplacení v 7h vyrážím směr Lukla. Cesta příjemně rychle ubíhala a okolo 8h chytám první sluneční paprsky. Čím níž jdu dolů, tím je tepleji, což jsem velmi uvítal. Během cesty se mi daří lovit pár hezkých snímků malých nepálců, odměnou je úsměv dítěte spatřující svůj portrét na displeji zrcadlovky. V polovině cesty si dávám malou pauzu na palačinku s džemem a milk tea. U toho přemýšlím, jak strávit dnešní zbytek dne v Lukle. Na zpáteční letence do Kathmandu mám napsaný datum odletu 8.11., buď se pokusím domluvit odlet aspoň o 1 den dříve nebo strávím zítřejší den nějakým výletem v okolí. Před vesnicí Lukla jsem se pořádně do dlouhého kopce zapotil, od rána jsem už vypil nejméně 1,5 litru vody a teplo je čím dál víc. V dálce sleduji jak přistávají a odlétávají letadla, láká mě zbytek dne strávit pozorováním a focením letadla. Okolo půl 12h jsem u cíle, jdu hned do odbavovací haly potvrdit svoji rezervaci (jinak letenka propadne) a zkouším posunout datum odletu o 1 den dřív. Mladý pán, docela sympatický, mi nabídl, že můžu odletět hned. S jeho návrhem souhlasím, píše si mé jméno a číslo rezervace do seznamu dnešního odletu. Mám se dostavit přesně za hodinu, což se mi perfektně hodí na kochání a focení rušného provozu na letišti. S radostí běžím pár metrů zpět ke skále, odkud je hezký výhled na celou dráhu. Z batohu vytáhnu dlouhý kanón a zkouším lovit pěkné snímky přistávajícího a startujícího letadla. Též jsem i nafilmoval na Xperii. V domluveném čase se dostavuji k přepážce, kde odbavuji batoh a po důkladné kontrole policií vstupuji do čekací místnosti. Všiml jsem si lidí, kteří čekají přímo na venkovní letišti u budovy pár metrů od letadla. Přesouvám se tam a s nadšením pozoruji rušný provoz na letišti. Asi za půl hodiny přistálo letadlo společnosti Yeti Airlines a s bušícím se srdcem čekám první ve frontě. Po naložení zavazadel do letadla nás volají do nástupu, hned vystartuji a obsazuji první místo za pilotní kabinou:-) Po zaplnění asi 15 cestujících letadlo odrolovalo na startovní dráhu a na plný výkon (s neuvěřitelným rachotem) vystartovalo jako z praku do vzduchu (dráha je velmi krátká a se sklonem z kopce, kde na konci dráhy je velká propast). Let trval asi 32 minut a několikrát jsme ve vzduchu cítili turbulence (vzdušné víry z hor). Pod dohledem kapitána ho řídil mladý pilot, který zvládl bez problému rychlou otočku o 90 stupňů k přistávací dráze a přistání. Po otevření dvířek letadla ucítím závan teplého vzduchu s příměsí benzínu a opětuji letušce úsměv za dobrý bonbónek (před startem všem rozdávala, aby jim nebylo blbě od žaludku). Všichni v autobuse čekáme na zavazadla a poté nás zavezou k okraji letiště. Cestou k International airport úspěšně odháním otravující taxikáře, chci se mrknout, jak to tam vypadá, až ve čtvrtek 12.11. poletím domů. Poté náhodou potkávám taxikáře, který mi připadal spolehlivější, po domlouvání pevné ceny nastupuji do malého auta (čím menší, tím lépe kvůli snadnější manévrování ve městě). Třičtvrtěhodinová jízda byla neuvěřitelně adrenalinová (těžko popsat co jsem zažil), přejíždění v protisměru, kličkování, projíždění mezi auty s pár centimetry… V hotelu, kde jsem se už minule ubytoval, mě vítá chlapec a ptá se na mě, jak se mám. Ukazuji palec nahoru a usmívám se. Po vybalení věcí, oholení, osprchování se (po 18dnech!) a dobrém obědě s pivem si sedám k internetu, abych dopsal 2 články do mého cestovatelského deníku. Poté v recepci se bavím s jedním nepálcem, který provozuje různé služby (trekking, rafting, letenky atd.). Ptám se ho na cestu do Chitwanu (národní park), dozvídám se, že cesta busem trvá 7h a letecky jen 20min. Po dlouhé debatě nakonec rozhoduji zítra vyrazit letecky do Chitwanu (asi 170km od Kathmandu jižně) na 3 denní safari včetně ubytování v hotelu. Po domluvě důležitých detailů se odebírám do města vybrat z bankomatu money a nakupuji nějaké dobroty na cestu (jen čokoládové tyčinky neb v ceně je plná penze). Poté jdu do restaurace se pořádně nažrat:-) Objednal jsem si jačí steak s hranolky a zeleninovou oblohou. Po pár minutách čekání dostavám velkou pánev s velkým oblakem páry. Málem lapám po dechu a koukám, co mi to dobrého na stole naservírovali. Po odfouknutí a odmávnutí páry se nestačím divit, kolik masa leží na stole:-) Hubený a vyhladovělý se do toho vrhnu jak vlk:-) Musím uznat, že maso bylo nejchutnější a nejlepší (v horách bylo takové tvrdší). S plným pupíkem se vracím zpět k hotelu, kde zkouším vypálit fotky z karty na DVD, neúspěšně, neb vypalovačka nepodporuje DVD média. Zkusil jsem se zeptat vedle v internet café, zítra ráno mi slíbil, že to vypálíme, tak uvidíme. Po dopsání deníku jdu o půlnoci do postele (po 18dnech) se na zítřejší safari vyspat.

Z Thami do Monjo

V noci se mi zdály podivné sny, někdo spadnul do nějaké propasti, vzbudil jsem se a opět jsem usnul. U snídaně jsem o tom přemýšlel, jestli mám zkusit přes náročnou horu Kongde a poté strmým sestupem dolů do vesnice Tomtoku nebo klasickou cestu přes Namchee Bazar do Monje (kde jsme s Troy a Nicole už spali). Po optání jednoho pána ve společenské místnosti se dozvídám, že cesta do Tomtoku (stoupání 450m a klesání 1490m!) trvá asi 9h a ze přespání na hoře je drahé (neví kolik). Rozhoduji se to zkusit přes horu. Podle mapy a průvodce by měla být po cestě nově postavená elektrárna, tak se tam také půjdu podívat. Po sbalení a loučení s panem a paní domácí vyrážím, cestou potkávám skupinu s průvodcem a zkouším od něj vytáhnout co nejvíce informací o trase do Kongde (v průvodci o Nepálu o cestě není žádná zmínka, ale na mapě je vyznačena trasa). Prý se dá bez problému dojít, ale je trošku náročnější a nedoporučil jít tam sám. Tuto informaci si beru k srdci a rozhoduji se až u elektrárny, co a jak dále. Elektrárna není z vnějšku a dálky poznat, seshora vypadá jako nízký dům. Po otevření vrátek si všimnu cedulky s názvem Small hydro power plant Thame-Namche (made by Austria-Nepal). Přichází nepálec, který má na starosti tuto elektrárnu. Po požádání, zdali smím jít dovnitř se mrknout, nahlédnu dovnitř a vidím 2 obrovské hydrogenerátory v provozu, který dělá neuvěřitelný kraval. Po optání pár informací o elektrárně se ptám na trasu do Kongde. Dozvídám se od něj, že přespání nahoře stojí s večeří a snídaní 180$! a že je cesta náročná, hned mi bylo jasné, že tam sám nepůjdu. Byl jsem za tuto důležitou informaci vděčný a poděkoval jsem mu. Šel jsem směrem, odkud jsem včera přišel, známou trasou do Namchee Bazaru, kde po 3h chůze jsem si dal oběd (vegetable fried rice). Po krátké pauze mířím dolů do Monje, kde hodlám noc strávit. Cestou se nestačím divit několika trekařům, kteří jdou nahoru, bylo jich požehnaně jako mravenců. To bude vesnice Namchee Bazar pěkně k prasknutí. Sestup dolů byl velmi náročný na kolena, ale vůbec jsem nepospíchal a dával jsem pozor na velké kameny (schody jsou různě velké někdy i půlmetrové). Těšil jsem se na ten most zavěšený na ocelovém laně v ohromné výšce nad řekou. Ptáte se asi proč? Fascinuje mě být skoro ve vzduchu jako pták v nebi a kochat pohledem dolů v ohromné výšce. Chápu, že někteří mají z výšky fobii, ale jiná cesta nevede. Po tomto zážitku si zopakuji ještě 2x cestu po mostě, ale už jen v malé výšce. Po zapsání mého jména do seznamu návštěvníků, kteří opouštějí národní park, u přepážky nalézám o kus dále lodžii, kde se ubytuji a posilňuji sandwichem s tuňákem a čajem. Dnes poprvé po 3 týdnech se objevil velký mrak, kde se slunce schovalo, proto si vlezu do spacáku a píšu si deník. Po hodině zdřímnutí si dávám večeři (špagety se sýrem), čtu si u kamen knížku a okolo 9h jdu do hajan (cestou do pokoje pozoruji měsíc a zářící hvězdy). Zítra mám v plánu se přesunout do Lukly a pak se uvidí co dále.

Z Namchee Bazaru do Thami

K ranní snídani si dávám cinnamon roll, plain chapati with jam a milk tea. Při čekání, až slunce vyleze z hor, si studuji cestu do Thami, kterou mám dnes v plánu dojít. Po sbalení věcí jdu sehnat na tržišti větší mapu za nějakou dobrou cenu, u jedné paní jsem našel výbornou mapu s měřítkem 1:60000 za cenu 400Rs. Po několikátém smlouvání jsem ji ukecal za 180Rs. Oproti nákupu v ČR jsem ušetřil pár stovek. Rada zní: smlouvat, smlouvat, smlouvat a trpělivě cekat:-) Poté jdu rozměnit dolary na rupie, aby mi stačily až do Lukle. V Kathmandu si pak vyberu z bankomatu (pokud vím, jsou tam 3 bankomaty). V půl 10 vyrážím směr západ. Cesta příjemně utíká, neb je teplo a s batohem jsem sžitý. Ve vesnici Thamo spatřuji dráty elektrického vedení, které vedou do Khumjungu a Namchee Bazaru. Z průvodce se dozvídám, že tu byla původně elektrárna, která byla v roce 1985 smetena povodní. Z tohoto důvodu byla přesunuta daleko proti proudu do vesnice Thami. Cestou si posilňuji kokosovou tyčinkou Bounte a pomalu doháním velkou skupinu s průvodcem vpředu, která pochoduje jak kuřata za slepicí. Při pochodu si v hlavě promítám, jestli je lepší jít sám nebo s někým. Být sám jako fotograf má největší výhodu svobodného pohybu a hlavně má čas s focením experimentovat. Když si vzpomenu, jak jsem musel neustále dohánět Troy a Nicole. Pomalu se krajina otevírá doširoka s tekoucí řekou po levé straně v hlubokém údolí. Za chvíli v dálce vidím ocelový most nad vodopádem, po přejití a focení pár snímků si všimnu nahoře karavanu jaků, kteří se za zády práší. Raději jdu stranou a čekám, až z některých jaků přejde most. Zkouším na dlouhé ohnisko vytvořit z kopce dolů zajímavý snímek. Po vyšplhání strmého kopce konečně dorazím do vesnice Thami, kde na první pokus jsem úspěšně našel lodžii za prima cenu (100Rs). Hladový jak vlk si objednávám macaroti s tuňákem a sýrem. Bohužel v Nepálu nemají ryby tak se aspoň spokojím s tuňákem. Po obědě jdu s foťákem a čajem v termosce do kláštěra v horách, cestou míjím skupinu školáků, kteří se ze školy vracejí do svých domovů. Se mnou k cestě nahoru se připojuje malý klučík věkem asi 5-6let, když ho dohoním, jeho malé nožky pomalu zrychlují. Stále je vpředu a každou chvíli se na mě otáčí, jestli jsem v jeho patách. Asi jsem mu nějak sympatický. Najednou vidím, jak po dojedení sušenek cpe kameny do obalu a hází do vzduchu. Mračím se na něj a zkouším anglickými slovy, že se s odpady takhle nedělá. Ten zmetek se jen usmíval. Před klášterem se s ním rozloučím a po schodech stoupám do vchodu kláštěra. Po pár zdařených snímcích kláštěra a jeho okolí slušně požádám jednoho mnicha, který na terase hovoří s dalšími mnichy, jestli mohu s dovolením vstoupit do buddhistického kláštěra (při tom s poklonem sepnu obě ruce). Normálně turistům není dovolen vstup dovnitř, ale po požádání je to možné. Zuji se a po odhrnutí závěsu uvnitř pociťuji zvláštní vůni a s poklonou zdravím asi 18 mnichů oděných do červeného hávu. Všechny oči se upínají na mě, co asi tady pohledávám:-) Hned si vedle závěsu sednu a nehybně upírám oči na svatou sochu. Mniši pokračují dále v meditování, já se též připojuji. Po nějaké době slyším bubny a zvuky pocházející z pětimetrové roury (nevím jak se tomu říká). Velmi zajímavá souhra různých zvuků lahodícím uším. Vedle mnicha zkouším marně číst modlitební texty neboť jsou psané nějakými sypanými znaky a čte se zprava doleva. S naplňujícím pocitem vstávám a před zraky mnichů se ukloním a pozpátku jdu vchodem ven. Na focení nebylo žádné pomyšlení, to bych se docela styděl. Se západem slunce se pomalu vracím do lodžie, kde si objednávám polívku a poté fried momo (něco jako zeleninové knedlíky). Ty výborně chutnaly, s čajem si píšu deník a půjdu asi brzy do hajan. Zítra mě čeká náročný přesun přes horu s prudkým klesáním do vesnice Toktok.

Z Khumjungu do Namchee Bazaru

Po příjemném probuzení do chladného rána čekám, až vysvitne sluníčko, neboť vesnice Khumjung je hodně posazená v údolí mezi horami. Ve spacáku si opisuji deníky do malého a kouzelného minipočítače. Okolo 8h prosvítá mezi záclony první sluneční a hřejivé paprsky, hned se usmívám a skáču ze spacáku. Po převlečení zatnu zuby neb všechna oblečení jsou ledově studená, ale co bych pro nepálský sen neudělal :-) Snídám opět rýžový pudink, už poněkolikáté, že? :-) a sýrovou omeletu s milk tea. Se sympatickou paní domácí si chvíli povídáme a po zaplacení ji požádám o vizitku neb se mi lodžie zdála ze všech nejhezčí s výhledem do hor ze dvou oken v rohu. Při balení se přichází se mnou rozloučit Finjo, který jde do nedaleké školy. Řekl jsem mu, že se tam také půjdu podívat a možná se přiučit něco nového:-) Po rozloučení s paní domácí (z dálky mi ještě zamávala) se odebírám kousek k pekárně Everest, která používá elektrická kamna k výrobě vynikajícího chleba a pečiva. Po 3 týdnech si kupuji teplý skořicový koláč, který jsem hned na místě snědl, a perník. Beru si ho s sebou na cestu. Kousek asi ne 100m vstupuji do Hillaryho školy založené v roce 1960, která poskytuje dětem základní a střední vzdělání. Procházím různými budovami, kde je vedle dveří napsáno: 1.classroom, 2.classroom,…, 8.classroom, computer classroom, biological classroom, atd. Uprostřed školských budov stojí dominantní socha sira Edmunda Hillaryho, který s Tenzingem Norgayem dne 29.května 1953 stanuli na nejvyšší střeše světa. Přemýšlím, do které školy mám jít:-) Okolo půl 11 vyrážím na známé místo, o kterém jsem kdysi psal (s Troy a Nicole jsme omylem zabloudili a zakotvili na krásném místě, odkud je krásný výhled na horské velikány a také je tam klid i prázdno kromě nějakých zvířat). Tam hodím batoh na zem a uvelebím se k odpočinku. Vychutnal jsem božský a nepopsatelný klid s výhledem na panoramáta a vzpomínal jsem na nedávné výstupy. Zní to neuvěřitelně, ale jsem opravdu v Nepálu? Okolo poledne vyndávám z batohu svačinu (perník) a s chutí jsem pomalu po kousku ochutnával vůni pečiva. Mami, ani nevíš, jak se mi po těch koláčích stýská. Po dvouhodinové idylce se pomalu s touto krajinou loučím a odebírám směr Namchee Bazar. Okolo 3 hodiny hledám lodge, po půl hodině zjišťuji, že jsou všechny obsazené (tato vesnice je od Lukly hlavní tepnou, která se pak větví do 3 cest vedoucí do hor). Nakonec zakotvím v jednom hotelu Kongde view lodge, který ještě nebyl do posledního místa zaplněný. Pokoj mám za 200Rs ve třetí poslední patře s výhledem na západ. K obědu si dávám sherp vegetable soup a cheese with tomato omelette, po zaplnění žaludku se odebírám do internet café, kde hodinu a půl píšu maily s mým nejbližším a kopíruji na můj cestovatelský deník 11 článků včetně fotek. Jak ale čas na počítači rychle letí a málem bych zapomněl, že nesedím doma a rupie pomalu letí nahoru:-) Po zaplacení za prointernetování se po rušné ulici, kde na obou stranách prodávají nepálci různé suvenýry a vybavení pro trekaře, odebírám do hotelu. Objednávám mix pizzu a opět píšu deník. Úderem desáté hodiny zkouším z mého okna vyfotit noční snímek na 20 vteřin a stativu, poté lezu do spacáku a před usnutím jsem si promítal dnešní krásně strávený den…

Odpočinkový den v Namchee Bazaru

Milí čtenáři,
jak jsem slíbil, dnes jsem zkopíroval 11 článků, zbytek dodám později buď v Lukle nebo v Kathmandu, kde se zdržím 3-4 dny.
Přeji hezké a poutavé čtení :-)

Z Pangboche do Khumjungu

Po ranním probuzení balím a v 7h čekám ve společenské místnosti dalších 15 minut na snídani (masala tea a rýžový pudink s džemem). Teď zjišťuji po 3 týdnech, že jsem po celou dobu neměl ani pečivo! Okolo 8h, to už slunce pomalu praží, vyrážím do Tengbuche. Cesta prudce klesá až k ocelovému mostu Imje Kholy, který se houpe v hrozivé výšce nad řekou, v místě, kde řeka pádí úzkou trhlinou. Cestou míjím rododendronové lesy a po stoupání do kopce spatřuji vesnici Tangboche. Výhled z tohoto místa, nejlepší po ránu, se právem považuje za jeden z nejkrásnější na světě. Inspirující panorama himalájských obrů tvoří Kwande 6187 m.n.m., Tawache 6542 m.n.m., Everest, Nuptse, Lhotse 8501 m.n.m., Ama Dablam, Kantega a Thamserku. Tato vesnice byla založená lamou Guluem a hlavní dominantou této vesnice je tengbochský kláštěr, který byl založen roku 1919. Zemětřesení v roce 1934 gompu zničilo a zabilo lamu Gulua. Po opravě byl v roce 1989 zničen požárem. Nyní je opět v celé kráse opraven a zrekonstruován. Před vstupem do buddhistického kláštěra se zuji a nechávám batoh, beru s sebou jen to nejnutnější a foťák. Uvnitř poprvé spatřuji jak mniši medituji před čtyřmetrovou sochou Sakyamuniho (Buddhy). Půl hodiny si také s nima medituji a živě pozoruji dění. Po skončení obřadu vycházím příjemně naladěn ven, kde nenápadně fotografuji mnichy (někteří před objektivy skrývají hlavu rukou nebo se otáčejí, ani se jim nedivím, spousta turistů neumí vypnout blesk). Já naštěstí využívám dlouhého objektivu a zpoza dveří úspěšně lovím snímky. Po studování mapy se rozhoduji jít do Phunki Thangy, kde jsou 2 restaurace včetně hladových turistů. Je poledne a já mám chuť něco dobrého sníst. Jelikož turistů je tu plno jak mravenců, rozhoduji se pokračovat. Po přejití mostu nalézám prázdnou restauraci, kde si objednávám mint tea a fried vegetable rice. Ani ne za 5 minut ho mám na stole. Po zaplnění pupíku mě čeká asi hodinový výstup do další vesnice Sanasa. Odtud je to 20 minut do cíle. Rozhoduju se ubytovat v lodžii vysoko, abych měl nejhezčí výhled, bohužel jsem zjistil, že horní řada lodžie je zavřená. Sestupuji níž a zcela náhodou objevuji Highland Sherpa Guide Lodge. Nedaleko dveří spatřuji starší a hodně opálenou spící nepálku (jak jsem později zjistil, je to babička). Zdravím „namasté“ a ona též, rozhlíží se okolo a volá její dceru (paní domácí). Ta mě dovede k pokoji a zírám, tento je ze všech lodžií, které jsem navštívil, asi nejlepší a navíc s krásným výhledem na západ. Vysílený požádám paní domácí o 2 palačinky se džemem. Po snědení palačinky mám opět chuť na další, ale raději se spokojím s málem, moc jsem si pochutnal. Při pití čaje si píšu deník na papír, už asi 7 dní, neboť mobil mám vybitý, ale včera večer se mi podařilo nenápadně zadarmo (proč platit zbytečně za elektřinu?) dobít. Jinak nabití hodinu stojí jako dvě palačinky tj. 300Rs. Po dopsání deníku si všechny články z minulých dnů opíšu do komunikátoru. Zítra budu v Namchee Bazaru, tak si je všechny zkopíruji do mého cestovatelského blogu. Během psaní přichází sympatický kluk Finjo (syn paní domácí), seznamujeme se a na první otázku se mě ptá, odkud jsem. Bohužel neví, kde leží naše země, tak mu ukazuji místo na mapě. K večeři si pochutnávám na špagetách se sýrem a tulím se u kamen (požádal jsem Finja, aby mi zatopil, neb jsem tu sám, bohužel sem chodí málo turistů). Po dopsání deníku a vychlazení kamen se odebírám do říše snů…

Přesun z Dinboche do Pangboche a výšlap do základního tábora Ama Dablam

Celou noc jsem dobře spal, před smluvenou snídaní v 6:40 pomalu balím. K snídani si dávám mé oblíbené rice pudding a plain chapatti (omeleta s džemem). Poté se společně se švýcary fotíme a loučíme se. Mají v plánu dojít do Chhukungu a do základního tábora Peak Island. Ve tři čtvrtě nad 8 vyrážím směr Pangboche, kde mám v úmyslu najít lodge. Cesta vede nad řekou po pravé straně směrem south-east neboli jihovýchod. Asi půl hodiny jdu ve stínu neb slunce je ještě schované za hory. Během cesty se podzimní krajina, obarvená různými keřy a rostlinami, otvírá a turistům, kteří jdou směrem do Namchee Bazaru, se naskytne neskutečná podívaná. K tomu se přidává zvuk tekoucí řeky ozývající se hluboko ze dna údolí. Po překročení pár schodů vedle skály v ohromné výšce dorazím do vesnice Pangboche, které je v celém údolí nejvýše položenou osadou. Po hledání lodžie asi na pátý pokus nalézám samostatné lůžko za 100Rs (Om Kailash Hotel). Hned okolo 11h si objednávám fried potato with cheese a hot pine apple. Po pauze vyrážím nalehko do základního tábora Ama Dablam s 6856 m.n.m. Po přejití mostu nad řekou Imja Khota lezu po prudké stráni, kde kamení s pískem se sunou pod nohama dolů. Mám co dělat, abych se udržel. Po úspěšném zdolání prudkého svahu se mi otvírá pohled na zasněženou horu Ama Dablam. Výstup až k základnímu táboru trval asi 2h. Travnatá plošina o rozměru zhruba 300x300m, uprostřed tekoucí potůček z hor, je poseta barevnými stany. Po malé pauze a procházení přes tábor nalézám cestu vedoucí k hoře Ama Dablam. Cestou se posilňuji čokoládovými tyčinkami a lektvarem s energetickými účinky neb síly mi pomalu dochází. Asi za necelou hodinu dorazím na předposlední kopec s neuvěřitelnou podívanou na všechny hory včetně Everestu. Dělám autoportrét díky stativu Joby a panorama. Po půl hodině kochání na scenérii a jen tak poleháváním usuzuji, že je čas jít dolů. Další výstup na Ama Dablam jsem zavrhnul z několika důvodů: jsem sám, nemám horolezecké vybavení, permit pro výstup do hor nad 6000 m.n.m. a je už pozdě… Slunce zapadá okolo páté hodiny, proto po moudré úvaze jdu pomalu dolů. Najednou pociťuji příval nové energie z kochání panoramat. Asi po půl hodině sestupu nevěřícně zírám na rychle se měnící počasí. Hned zapínám foťák a v hledáčku hledám tu správnou kompozici. Čas letí a slunce se pomalu ponořuje ke spánku. V návalu této scenérie nestačím vše zaznamenávat a hlavně musím jít dolů, neboť za hodinu bude pomalu tma. Dolů běžím na vytypovaná místa, která jsem během výšlapu nahoru našel. Běžím a skáču přes kameny jako kamzík (chválím pevné trekovky). Všechny hory se zbarvují do červena. Po usilovném zápasu jsem s výsledkem focení spokojený a pomalu se vracím do lodžie posilnit se večeří (macaroti with vegetable and egg). Píšu si deník a piju výborný čaj Masala Tea (je v tom i jačí mléko). Okolo půl 9 se jdu projít ven neb je úplněk a v dálce jsou vidět zasněžené hory. Po ujití pár metrů a kochání se čerstvým vzdouškem jdu pěkně utahaný a nadšený z vydařeného dne do hajan.