Fotogalerie z cesty pokojného bojovníka

Zde nalezněte odkaz na kompletní fotogalerie z cesty pokojného bojovníka zaslíbenou zemí Nepál.

Statistika mého horalského výstupu

Během mého putování po horách jsem zaznamenal výšku a čas každodenního výletu.

Čekání na poslední let a návrat do Prahy

Po včerejším dopsání deníku na mobilu posílam Atě článek, aby mi ho aktualizovala na internetu (jak jsem se později dozvěděl, internet jí v tento den nefachčil), protože free wifi na letišti funguje jen s omezeným připojením (jízdní řády letadel). Celou noc jsem četl knížku, pozoroval na tabuli jízdní řády, odpočíval a hrál Solitaire na Xperii. Počítal jsem zbývající čas do odletu a přemýšlím, co ráno budu dělat. Zvažuji jet do města, ale po dlouhém rozvažování jsem si řekl, že nebudu sundávat z velkého batohu fólii, která chrání před zničením batohu a zamaštění různými nečistotami. A také se nevyplatilo jet na pár hodin busem za 7€ tam a zpět. Ráno okolo 7h snídám čaj a jablečný koláč se skořicí (10x8cm za 3€!). Po ní za krásného slunečného počasí pozoruji startující a přistávající letadla. Při tom zkouším fotit na dlouhé ohnisko pár různých letadel a opodál sleduji policajta, jak úspěšně loví taxikáře, kteří nemají v pořádku technický stav svého vozidla. Čas s hřejicími slunečními paprsky příjemně a rychle utíká. Okolo 11h si zažehnávám hlad malou pizou za 6€ a poté se uvelebuji v čekací hale. Už do odbavení zavazadel zbývá pomalu pár hodin... Při čtení knížky najednou upadávám do hlubokého spánku, když jsem se probudil, nemohl jsem si hned vzpomenout, kde jsem a kolik je hodin. Po deseti vteřinách rozkoukání a vzpamatování se hned kontroluji zavazadla a koukám na hodiny, jestli jsem nepromeškal letadlo. S úlevou zjištuji, že spánek, který v mé mysli trval snad věčnost, odehrával jen půl hodiny. S novými přívaly energie jdu zkontrolovat tabuli, abych zjistil, v kolik otvírají odbavovací přepážku. Okolo 2 hodiny odpolední zdravím česky usměvavou letušku u přepážky, kde odevzdávám svůj šestnáctikilový batoh a vyzvedávam letenku. Poté jen s malým batohem jdu do 2 patra shlédnout fotografickou výstavu zajímavých ptáků a expozici o nalezených nejrůznějších historických předmětů v Athénách. Okolo 15h procházím nejpřísnější kontrolou několika expertů a ocitám se v čekací hale. Po pár minutách čekání nastupujeme do letadla (Boeing B737-500) a přesně v 15:55 se odrolujeme ke startovací dráze. Po vzlétnutí pozoruji krásný výhled na řecké ostrovy a odrážející se sluneční paprsky od moře. Tuto podívanou úspěsně zaznamenávám do foťáku a seznamuji se s paní athénankou, která sedí vedle mě. Po svačině nastává nejkrásnější podívaná mého závěrečného posvátného putování na západ slunce. Pohled na ohnivý kotouč nořící se do oranžově červeně zbarvené mořské hladiny lemované tajemnými útesy řeckých ostrovů je rozhodně nezapomenutelný zážitek... Dlouho tuto úžasnou scenérii pozoruji se cvakáním foťáku (ještě že athénanka měla se mnou trpělivost) a dostávám od dalšího cestujícího, který seděl na východní straně, kompakt, abych mu též tu podívanou zaznamenal. Shodou okolností jsme zjistili, že čteme stejnou knížku (The Secret) a smějeme se, jak je svět malý:-) Před 18 hodinou v dálce poznávám noční Prahu, poté pod náma malé vesnice (Velké Přílepy, Suchdol a silnici vedoucí do Horoměřic, kudy jezdím do práce). Po dosednutí letadla na zemi matičky české, vyzvednutí batohu a při čekání na autobus do Velkých Přílep volám mamce, abych oznámil splnění mého velkého snu. Po sprše a dobré večeři v restauraci nedaleko zkouším probrat pár fotek, bohužel po chvilce mé oči mi s víčky těžknou a tak toho nechávám. S únavou a největším uspokojením mého cestovatelského ega ulehávám do říše snů... Kam tentokrát to bude příště?

Myšlenky se stávají realitou aneb velký sen je splněn!

Do Prahy jsem doletěl šťasten v pořádku pln zážitků, více napíšu později, až se z toho trošku vzpamatuji:-)

Loučení s himalájskými velikány hor a odlet do Athén

Včera večer jsem balil asi do 23h, ty nejdůležitější věci jsem raději dal do malého batohu pro případ, kdyby se větší batoh ztratil. Letím totiž do Athén s přestupem ve Sharjahu, takže batoh nechám zapsat do Athén, abych ho ve Sharjahu nemusel znova odbavovat. Ráno jsem se trošku déle prospal a po vydatné snídani v Gaia restauraci nakupuji nějaké dobroty na cestu. V pekárně čekám čtvrt hodiny než přivezou přímo z vyhřáté pece čerstvé a voňavé koláče. Hned bych s chutí snědl skořicový koláč, ale raději ho nechám na oběd. Peníze už mi došly, budu muset vydržet až do mého příjezdu do domova. Před desátou dopolední hodinou se s recepční v hotelu loučím a nasedám do taxíku směr International airport. Cestou potkáváme nákladní auta vezoucích pár maoistů, od taxikáře se dozvídám, že se asi bude konat stávka či demonstrace. O pár minut později se míjíme s kolonou vojenských policajtů. Jsem velmi rád, že dnes už letím domů, navíc se počasí zhoršuje. Taxikáři dávám 500Rs za odvoz a dobrou službu během pár posledních dnů. Prodírám se davem lidí před vstupem do letiště, u přepážky společnosti Air Arabia odbavuji zavazadlo a vyzvedávám letenku. Po vyplnění dotazníku pro odlet procházím vízovou kontrolou a po důkladné prohlídce policií se ocitám před čekací halou. Okolo 13h nastupuji do autobusu a poté do letadla. Asi polovina cestujících byli muslimové a zbytek nepálci. V letadle čekáme o něco déle, neboť v letadle chybí (podle mého doslechu) jeden cestující. Nakonec s jednoapůlhodinovým zpožděním startujeme směr západ. Podle mého propočtu času bych měl následující spoj stihnout jakžtakž akorát. Mezi Kathmandu a Sharjahem je časový posun 1:45. Během letu si objednávám bagetu a cappuccino (koláč jsem už snědl v čekací místnosti), stále hladovím jak vlk:-) Pořád stoupáme výš a výš skrz mraků do té doby dokud se v dálce neobjeví ohnivý kotouč. Se slzou se v oku si v duchu loučím s nepálskými horami a promítám si zpětně můj cestovatelský film. S ostatními cestujícími se kocháme úžasnou scenérií, jak nad bílou sněhovou plání tiše proplouváme… Let trval asi čtyři a půl hodiny, při přiblížení k letišti fotím západ slunce a pozoruji ostatní letadla stojící u odbavovací haly. Posouvám časovou prodlevu na hodinkách a zjišťuji, že do dalšího odletu mám necelou hodinu čas. To bude teda fofr, jsem si jistý, že letadlo stihnu. Po opuštění letadla cítím teplý vánek (aaach!) a spěšným krokem běžím k transfer desk vyzvednout další letenku. Když jsem paní na přepážce ukázal mé doklady a moji rezervaci, nemohla v seznamu cestujících mé jméno najít. Říkal jsem, že to není možné a ať se pořádně ještě jednou podívá, po čtvrthodinovém hledání (a to jsem ji ještě popohnal) nakonec přece našla a letenku mi předala. S úlevou peláším k policejní kontrole a do čekací haly, kde po měsíci zapínám Vodafone v mobilu. Ani ne za čtvrt hodiny nastupujeme do letadla a říkám si, jaké jsem měl štěstí… Stačilo málo a musel bych čekat den na další spoj (a ještě další letadlo z Athén do Prahy). V letadle zjišťuji, že je nějak cestujících poskrovnu (asi 30). Po odlepení z arabské země (raketový start je žúžo adrenalin) se uvelebuji a pozoruji noční město pod námi. Po večeři nám letuška pustila kreslený seriál o Tomovi a Jerrymu (to jsem velice uvítal než nějakého přiblbého akčního filmu, co dávali předtím cestou do Sharjahu). Poté jsem se natáhl pres 3 sedadla a hodinu jsem si schrupnul:-) Asi dvě hodiny před přistáním nám kapitán oznámil, že se musíme připoutat, neb poletíme přes bouřkovou frontu. Říkám si, to bude teda rachot… Naštěstí šikovně bouřku obletěli (z okna bylo vidět z dálky blesky, pěkná podívaná). Po přistání s radostí vyzvedávám batoh (na něj byla oranžová nálepka QUICK TRANSFER, což znamená, že se musí po přistání přednostně a neprodleně přemístit do dalšího letadla). Posouvám dvouhodinový rozdíl na hodinkách, je právě 22:00 athénského času a další spoj mi letí zítra za pět minut 16h. Po smskování mamce, Atě s nespící Kristýnkou, Alešovi si dávám (pěkně drahou) pizzu s brokolicí. Poté se přemísťuji do čekací haly, kde píšu tento deník (předposlední).

Prohlídka opičího chrámu a balení před odletem

Po ranním probuzení si uvědomuji, že dnešní den je poslední. K snídani v mé oblíbené restauraci si dávám míchaná vajíčka se zeleninou, opečené toasty a k tomu můj oblíbený masalový čaj. Poté čekám ve smluvenou dobu na taxikáře, který se vůbec nedostavil. Při čekání se ptám v recepci, kolik budu platit za ubytování v hotelu, abych si přepočítal zbylé peníze, které hodlám odpoledne utrácet při nákupu různých věcí pro mé nejbližší. Zjišťuji, že mi to nebude stačit, budu muset ještě vybrat nějaké z bankomatu. Po půlhodině čekání se rozhoduji vzít jiného taxikáře, aby mě dovezl do buddhistické stúpy Swayambhunath, známé také jako Opičí chrám (Monkey Temple). Leží asi 4 km západně od centra Kathmandu, na kopci plném opic, vede k ní 365 schodů a je odtud vidět celé město jako na dlani. I když je nebe jasné, celé město je zahaleno smogem. Není to takový ten smog, který vytvoří neprodyšnou čepici. Je to smog, který se drží u země a vy jste chtě nechtě nuceni ho dýchat. Kathmandu je město motorek a přeplněných ulic. Obdivuji vsak místní řidiče, cyklisty, motorkáře, rikšaky, ale i samotné chodce. V takovém chaotickém systému bez značek a semaforu by nezvládl jen tak někdo. Pro mě je to trochu mimo mísu. Za celou dobu jsem nezahlédl jediný karambol vzájemně se proplétajících změtí ve vozovce. Navíc se tady jezdí vlevo. Během hodinové prohlídky chrámu a seznámení se s opicema jsem se s výhledem na vzdálené vrcholky hor loučil a šel zpět po schodech dolů. Rozhoduji se jít zpět do centra města pěšky abych si udělal pár snímků jak nepálci žijí v chudé čtvrti města. Při přejití mostu přes řeku Bishnumati se nestačím divit, kolik odpadů se válí u řeky. Cestu zpět do centra nalézám bez bloudění, neb jsem si během ranní jízdy taxíkem snažil zapamatovat orientační body (některé ulice jsou dost podobné). U pekárny si k obědu kupuji malou pizzu a roládu se špenátem, docela mňamky dobrota (stále nemohu dohnat ztracenou váhu, kterou jsem ztratil během trekkingu). Při procházení různých ulic mě někteří nepálci nedají pokoj, nabízejí drogy, žádají o almužnu nebo nabízejí odvoz někam taxíkem či rikšou. Zbytek dne jsem procházel všemi různými obchody, abych porovnával ceny a rozhodl se, za co utratit. V předvečer najednou kupuji všechny věci, neptejte se, jaké:-) Docela se mi daří usmlouvat za nižší ceny (někdy i o polovinu). V jedné čajovně s příjemným pánem si kupuji zásobu pravých nepálských čajů (masala, milk, jasmine, ilam) za dobrou cenu (čím víc, tím líp). Od něj se dozvídám, že mi prodává za nejnižší cenu ve městě, neb některým bohatým lidem dávají až o 15-30% navíc. Po krátkém rozhovoru o sběru a způsobu zpracování čaje si děláme na rozloučenou společnou fotku, děkuji mu za dobrý obchod a od něj dostávám vizitku. Po návratu do hotelu platím v recepci za 4 strávené noci 2200Rs (na den to vychází asi 135Kč) a o pár bloků dále si dávám k poslední večeři špagety s jasmínovým čajem. Opět přepočítávám zbylé peníze, je to tak akorát na zítřejší snídani, taxi k letišti a nějaké dobroty na cestu. Večer pomalu balím, doufám, že dnešním nákupem jsem nepřekročil váhový limit (zbytek vezmu s sebou do malého batohu). V recepci jsem domluvil na zítřejší odvoz taxíkem v 10h dopoledne, letadlo do Sharjahu startuje přesně v 13:30 (10:00NC). Už se moc těším domů:-) A na závěr jedna zajímavost, dnes poprvé od mého příletu do Nepálu bylo celý den zataženo. A pomalu se tu ochlazuje… Aspoň ten aklimatizační přechod mezi různými kontinenty nebude tak tolik bolestivý:-)

Návštěva Pashupatského a Boudhanatského kláštěra

Po návratu z pralesa se můj pobyt v Nepálu již pomalu blížil ke konci, rozhoduji se prozkoumat dva nejčastěji navštěvované kláštěry v Kathmandu. Ráno po vydatné snídani (masala omelete with masala tea) nastupuji ve smluvenou dobu do taxíku. Během jízdy zkouším natáčet, jak vypadá ranní rušný provoz. S taxikářem je docela sranda, bavíme se o provozu a kolik dopravních nehod se stane za den (kupodivu moc toho není, asi jsou nepálci v manévrování šikovnější než my v Čechách). Před vstupem do Pashupatského kláštěra platím poplatek 500Rs a vstupuji nedaleko hlavní brány do krásné zahrady, která je určena pouze pro hinduisty (bohužel tam chybí upozornění v angličtině), naštěstí mi upozornil jeden nepálec, který mi ukázal správnou cestu a začal mi dělat průvodce. Toto významné hinduistické místo se rozkládá kolem posvátné řeky Bagmati a je nejvýznamnějším poutním místem pro všechny hinduisty v celém Nepálu. Na zalesněném kopečku je obrovské množství chrámků a stavbiček zasvěcených Sivovi a okupovaných stády záludných opic. Dole u řeky jsou spalovací gháty, spaluje se neustále několik mrtvých najednou, proces je vidět v různých fázích: na nosítkách se přinese zabalené tělo posypané květy, rodina se rozloučí, pak na hranici z dřeva probíhá spalování několik hodin, aby byl nakonec popel rozprášen do řeky. Po plechové střeše nad gháty skákaly a rámusily opice, před gháty ze sotva tekoucí říčky pár chlapíků s bidly čistilo bordel z vody. Nedaleko tohoto místa s průvodcem navštěvujeme ubytovnu pro staré a nemocné hinduisty, které navštívila i matka Tereza. Zvláštní místo, kde je řada lidí nemocných s vážnými chorobami (někteří návštěvníci se bojí jít dovnitř, aby se něčím nenakazili). Nedokážu vylíčit či popsat, co jsem během krátké doby spatřil a cítil. Kdo neuvidí, neuvěří. Obdivuji lidi, kteří dokážou přes různé nemoci dále žít a smát se. Po tomto otřesném zážitku se s průvodcem (jeho sestra pomáhá lidem jako zdravotní sestra) loučím a dávám mu za dvouhodinový vyklad 500Rs. Dále jsem pokračoval pěšmo asi 2km předměstím do nedalekého Boudhanatského kláštěra, jedné z největších stúp na světě. Byla postavena před 1500 lety na obchodní trase z Tibetu do Indie, po obsazení Tibetu Čínou se stala významným poutním místem tibetských buddhistů. Stupa je skutečně monumentální, samotná se skládá z několika teras po kterých se dá střed obcházet v různých výškových úrovních. Věřících a mnichů je všude mnoho, obcházejí ji, točí modlitebnými mlýnky a navštěvují svatyně, v kterém jsem asi půl hodiny meditoval. Stupa je uprostřed náměstí obklopeného střešními restauracemi a v blízkém okolí se také nachází plno tibetských kláštěrů, v jednom má své sídlo cinilama - po dalajlamovi a panchenlamovi třetí nejvyšší tibetský hodnostář. Je to velice příjemná a klidem naplněná čtvrť, tibetská kultura a duch je zde živoucí jak nikde jinde. V jedné restauraci si dávám cappuccino s koláčem, při čekání přichází mladá němka, která mě požádala, zdali si může k mému stolu přisednout. Samozřejmě jsem jí dovolil a od ní se dozvídám, že pomáhá malým dětem v Tibetu a Nepálu. Po půlhodinové konverzaci se s ní loučím, po pár zdařených snímcích tohoto krásného místa se nerad loučím a nastupuji ve smluvenou dobu v 18h do taxíku (mezi několika sty auty jsme se hned na silnici našli, zcela náhodou). Po dobré večeři v italské pizzerii jdu do internet café, kde potkávám usměvavou australanku Jesslee. Spolu si vyprávíme své zážitky, byla nedávno v Kašmíru. Po debatě si píšu deník do mého cestovatelského blogu a prohlížím dnešní fotky…